Karel Hvížďala: Ohrožuje nás populismus a strach

Je to populismus, za kterým v závěsu jde strach odpovědných lidí na něj soustavně poukazovat a demaskovat ho. Místo toho se i standardní strany svou rétorikou snaží populistům přiblížit.

Jan Vávra: Populismus u nás nehrozí?

Bez většího ohlasu prošla českými médii výzva k záchraně Evropy před narůstajícím vlivem populismu.

Populismus se většinou definuje jako způsob prosazování rychlých, líbivých a těžko uskutečnitelných a často i škodlivých řešení. Podle Jana Wernera Müllera, profesora politologie na univerzitě v Princetonu a autora knihy Co je to populismus, se tato definice míjí svou povahou se skutečným obsahem slova.

Podle Müllera jde dnes o politickou a marketingovou strategii, která se vždy staví do opozice proti establishmentu a zároveň se staví i do role jediného autentického vykladače vůle všeho lidu.

Takový populista prezentuje své hnutí jako politické uskupení, které je pro všechny. Tímto postojem ale právě z veřejného prostoru demokratickou konkurenci potlačuje.

Razantněji proti strašení

Ondřej Konrád: Extremismus, populismus, Hrad a norma

„V budoucnu může být do takové zprávy zahrnuta jakákoli jiná politická strana na základě uvážení nějakých úředníků.“

Bohužel s podobnými úvahami, které se tvrdě proti nebezpečí populismu vymezují, se u nás setkáváme jen ve velmi omezené míře, protože na univerzitách, v církvích, občanských sdruženích i v řadě médiích převládá strach z pomsty mocných a jejich spojenců.

Tyto instituce se bojí, že dostanou méně peněz, že jim nebudou schváleny granty, že kritikům bude vyhrožováno atd.

Právě kvůli této absenci systematického odporu ve veřejném prostoru vůči nehorázným lžím a vulgaritám, nahodilosti a osobnímu prospěchářství, je možné, že takové subjekty sedí u nás i v parlamentu.

Populismus je dědictvím globální finanční krize. Viníci zůstali bez trestu, píší Financial Times

Jaké dopady na současnou politiku a společnost má globální finanční krize z roku 2008? Odpovědi hledá komentátor deníku Financial Times Philip Stephens. Píše, že dědictvím ekonomických turbulencí se mohla stát žádoucí změna způsobu, jak uvažujeme o nastavení hospodářských poměrů.

Typické je, že nejpřesněji hovoří o stavu naší demokracie většinou pouze tři lidé: Petr Pithart, který již nemá politické ambice, profesor právní filozofie Jiří Přibáň, který ovšem žije a přednáší na univerzitě v Cardiffu a třetím je předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jehož mandát končí až 7. srpna 2023 a pan prezident, pokud bude pan Rychetský zdravý, nemůže ovlivnit, kdo bude jeho nástupcem, ani ho odvolat.

„Způsob, jak třeba komunikuje mluvčí Hradu s veřejností,“ upozorňuje 1. února v deníku N Pavel Rychetský, „který pana Sobotku nazývá hanlivými výroky, to by se v žádné civilizované zemi v celém evropském prostoru snad nemohlo stát.“

A nestalo by se to, kdyby se proti tomu postavili v médiích vždy univerzitní profesoři, biskupové a jiné nezávislé organizace, jako to dělají někteří veřejní intelektuálové, kteří pěstují kritické myšlení.

Karel Hvížďala|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Pokud střední generace nebude schopná razantnějších veřejných vystoupení proti uměle vyvolávanému strašení a vyvazování naší spolupráce s Evropskou unií a NATO, můžeme se po 30 letech brzy dožít likvidace demokratických pojistek, které dnes představují hlavně justice a veřejnoprávní média.

Připomeňme, že i loajalita je slovo odvozené z latiny, kde legalitas znamená zákonnost, tedy dnes věrnost ústavě a zákonům a ne personální oddanost, jak se u nás rovněž mylně vykládá.