Karel Hvížďala: O neexistenci vnějšku

02900280.jpeg
02900280.jpeg
"Mluvící papíry mluví k různým lidem stejná slova." Tak zapsal na počátku minulého století cestovatel Albert Vojtěch Frič slova indiána Červuiše, který líčil příslušníkům svého kmene Čamakoko, jak fungují v Evropě noviny a knihy.

Ti ho ovšem za to zbili. Zachovali se podobně jako se zachovala většinová společnosti o půl století později k disidentům v Česku, kteří se snažili popsat totalitní strukturu společnosti zvnějšku: tito lidé byli odsouzeni nejen oficiálním režimem, tedy vůdci svého kmene, ale i spoluobčany, protože ohrožovali jejich pohodlí, a to vnější i vnitřní. Báli se, že by se mohli kvůli výrokům disentu ještě zhoršit poměry a zároveň občanům disent připomínal jejich morální selhání. Byli přesvědčeni, že cesta ke svobodě neexistuje, jako indiáni byli přesvědčeni, že neexistují noviny a knihy. A podobnou funkci měli tradičně ve společnosti umělci po celá staletí: Připomeňme ve staré Evropě namátkou malíře Goyu, Dixe či Picassa, v Rusku Něizvěstného, Kabakova a Soboleva a u nás Bohdana Kopeckého, Zoubka a třeba Sozanského. Otázka, která se ve staré Evropě řeší, zní: Je v dnešní globální společnosti ještě možný pohled zvnějšku, nebo jsme už všichni pevně uvězněni jenom vevnitř?

Tuto debatu vyvolaly úvahy nad tím, jak se umění vzdálilo těm, kteří ho sbírali, protože ho měli rádi.

Jak známo miliardáři volají světoznámým umělcům a nechávají si od nich navrhovat fasády, pomalovávat jachty za horentní honoráře a naposled třeba muž u nás dobře známý, Michael Ringier, protože tu vydává Blesk, hledal nějakého špičkového typografa, který by jeho výroční zprávu, kterou je povinen každý rok vydat, upravil tak, aby se z ní stal sběratelský umělecký předmět. Jistě kalkuloval i s tím, že pár číslovaných kusů uschová v trezoru a po létech je prodá se značným ziskem. A možná podobně kalkuloval i umělec a pár exemplářů si rovněž uschoval, aby s nimi jednou mohl obchodovat. Přistoupil na hru, stal se její součástí: vydělá na tom, ale už ztratil schopnost se na tuto společnost podívat zvnějšku. To je proměna, jejíž povahu ještě neumíme vystihnout.

Václav Bělohradský v jednom ze svých posledních textů s názvem V troskách agory o tom napsal: "Všechny kritické instance se ocitly uvnitř systému, který už nemá žádný vnějšek, není k němu alternativa." To je zřejmě ta největší past, která nad námi zacvakává, protože proti ní neumíme protestovat. I kritický intelektuál se podle Bělohradského "v takto organizované společnosti stává zcela bezvýznamný a jeho pozice je blízká bavičům." Stejně jako malíř, který ztvárňuje cizí idee místo svých. Vlastně došlo k oboustrannému transféru: Podniky profitují z image umění a totéž umění zároveň posouvá image zisku, a tím současný stav zabetonovává. Jinými slovy se tato debata vede o étosu umělců: Do jaké míry jsou zkorumpovaní a prodejní a jak to promění hodnotu jejich díla: jestli dnešní vysoké ceny nepovedou brzy k velkému jejich propadu, což by ovšem umění mohlo znovu osvobodit. Došlo by k opačnému oboustrannému transféru.