Karel Hvížďala: O babičce a únoru

Seděli jsme s babičkou u kamen, ona přikládala a na rozžhavených plátech mi dělala topinky. Když jsem tu větu vyslovil, ztišila hlas, což znamenalo, že chce říci něco důležitého: „To neříkej, to bys únor neměl rád celý život. A nic lepšího po lednu nemáš.“

„Proč,“ zeptal jsem se, protože jsem tomu tenkrát ani za mák nerozuměl. „Protože únor je součást roku a život se skládá z celých roků.“ Pak chvíli mlčela, obracela na plátech topinky, počkala až hodiny odbijí celou a dodala: „Nauč se mít rád život takový, jaký je. S tím se žije líp.“ Říkala a přitom potírala topinku česnekem, který mě štípal v nose.

Teprve mnohem, mnohem později jsem se dočetl, že každý kdo nemá rád nějaký den, nějaký měsíc, nějaký rok, nemá rád čas, který mu byl přidělen. Každý, kdo zničí byť jenom jeden jediný život, zničí celý rod, který se z něj mohl zrodit, zničí celý svět. A ten, kdo třeba jen jeden lidský život zachová, zachrání život celého světa. A ten, kdo se naučí mít rád každý den, zachrání sebe.

Babička seděla na stoličce, mazala na další topinku husí sádlo, na sádlo krájela česnek a přitom vzpomínala: „Můj dědeček mi kdysi vyprávěl příběh o kováři, který se přistěhoval do Vídně a chtěl se tam osamostatnit. Koupil dům s kovadlinou, kladivo a měch a dal se do práce. Nadělal si do zásoby podkovy, vybavil si dílnu, postavil police, znovu nalíčil dům. Marně. Nic se nedělo. Skoro nikdo k němu nechodil. Tehdy mu starý kovář, od kterého koupil dům a kterého poprosil o radu, řekl: „Máš všechno, co potřebuješ, jen jiskru nemáš!“ „A co je ta jiskra,“ zeptal se po chvíli mlčení mladý zkormoucený kovář?“ „Láska k lidem,“ odpověděl stařec. „Na kyselý obličej ti, synu, nikdo nic nedá. Přišel jsi do města, kde platí jako měna úsměv.“

Babička otevřela dvířka u kamen, světlo ji ozářilo tvář, na které byly vidět hlavně její bílé zuby, přiložila polínko a pokračovala: „ V únoru byly ve Vídni plesy, pod nohy křupal sníh a kočáry na dláždění šly lehce do smyku. Únor mám ráda, protože mi připomíná mládí a dědečka jako štramáka. Nosila jsem redingot a dědeček měl cylindr. “

I já teď mohu říci, že únor mám rád, protože mi připomněl babičku. Navíc je také bílý a když zajíždím do garáže, kola jdou lehce do smyku.

Babička říkala: “Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Když v únoru mráz ostře drží, to dlouho již nepodrží.“