Karel Hvížďala: Moravský bard Jan Skácel
Kdykoliv mi něco připomene jméno moravského básníka Jana Skácela, slyším v uších větu: „Ze všech západů mám nejraději západ slunce a ze všech východů východ z brněnského nádraží.“ Je to citát z jeho fejetonu, které psával do Hosta do domu ve šťastnějších 60. letech až do roku 1969, kde pracoval jako šéfredaktor.
A hned poté slyším jeho verše:
I voda v řece Lethe zamrzne/
kdo dvakrát zemře věčně bude živý/
až vydají se pěšky přes zálivy/
básníci zakázaní za živa//
Nad hlavou poletí jim labutě/
na břehu kůň jak černý vítr rzá/
a těžká voda v řece zapomnění/ ta voda bez dna a na dno zamrzlá//
Tuhle Skácelovu báseň mi recitoval do ucha jeho věrný přítel a můj kamarád, básník Pavel Šrut, když jsem s ním zajel do Brna, kde jsme se s ním měli sejít v kavárně Bellevue, která byla na rohu Joštovy ulice a Moravského náměstí.
Chodil tam taky Milan Kundera, špital mi do ucha Šrut, zmiňuje ji v povídce Já truchlivá Bůh a před ním i Jiří Wolker.
Když jsme do kavárny vstoupili, ve Skácelových očích to zablesklo a hned nám nechal přinést sklenky na víno. Bylo to někdy na počátku 70. let. A jak nám hned v úvodu řekl: „Píši teď básně na žudra vinných sklípků. To mi zakázat nemohou a z kamene neudělají makulaturu. Ten pískovec přežije nejen mě, ale i Husáka.“
Pevný Skácelův hlas hřměl na celou kavárnu, a ještě ho zdůrazňovalo jeho výrazné obočí. Tehdá mu muselo být něco přes 50 let a publikovat mohl jen v samizdatu, nebo pod cizími jmény.
Z KSČ ho vyloučili
Narodil se na jižní Moravě v obci Vnorovy a v Brně na univerzitě studoval češtinu a ruštinu. Pocházel z učitelské rodiny, která po válce celá vstoupila do komunistické strany, z níž byl po okupaci sovětskou armádou v roce 1969 vyloučen, což tehdy znamenalo vyloučení i z veřejného a kulturního života.
Čtěte také
Hudroval: „Jsem komunista, a to mi ve straně způsobuje značné potíže.“ Patřil k těm, kteří ještě, na rozdíl od naší generace, věřili ve spravedlivý socialismus.
První jeho sbírka Kolik příležitostí má růže vyšla v roce 1957 a pak následovaly rychle za sebou sbírky Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka a Metličky. V samizdatu se objevila jeho sbírka Chyba broskví v roce 1975.
Publikovat směl zase až v 80. letech, a to jsem tu už nežil. Zemřel před 35 lety, těsně před sametovou revolucí 7. listopadu 1989. Už jsem ho nikdy neviděl.
Byl ale na smrt připraven, jak dokazuje jeho báseň Ukolébavka smrti: „Přištrachala se hliněným džbánem plným vody,“ umřít znamenalo smýt „popel dní i všechnu trýzeň“.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
