Karel Hvížďala: Bohumil Hrabal, filozofující pábitel
„Nezbývá než vyrvat se císařským řezem a spálit tváře maškar. Pak teprve možno světem jít bez studu, že je člověk poraněný strom, že je karakulskou ovcí, že je člověk ocel, umučená žíháním a pálením... který uprostřed jiného davu hladoví, aby se setkal s člověkem uprostřed lidí, kteří si hledí upřeně do očí, aby se vzpamatovali...!“ To je úryvek z povídky Bohumila Hrabala Slavná Wantochova legenda.
Povídka je vyznáním jeho celoživotního směřování, návodem jak se bránit každé ideologii, každému klišé, frázi, falši, jak zůstat sám sebou: nepoškodit si svou duši pěnou dní a dobovými tanci.
Čtěte také
Jak se stát obdařeným. K utváření jeho osobnosti pomohla i doba. Kvůli válce nemohl dokončit právnické vzdělání, prošel řadou povolání: pracoval jako notářský úředník, skladník, železniční dělník či jako výpravčí v Kostomlatech. Po válce odpromoval a byl pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím a brzy na to odešel jako brigádník do oceláren na Kladně. Po úrazu přešel do Sběrných surovin a chvíli pracoval i jako kulisák v divadle v Libni, kde bydlel.
Vymyslel si na sebe, jak sám napsal, teorii „umělého Osudu“: „Vrazil jsem sám sebe tam, kde jsem nikdy nechtěl být.“ A v té závratné přehršli nejrůznějších povolání se setkával s lidmi, jejichž jazyk i osudy nasával jak houba a právě díky této zkušenosti přešel od raných surrealistických poetických pokusů k próze a nalezl svůj jazyk a zorný úhel pohledu, svou formu „hovorů“, jak tomu říkal.
Na Hrázi Věčnosti
Samozřejmě že u toho stále i četl: ovlivněn byl Ladislavem Klímou, který byl rovněž přesvědčen, že člověk má být osvobozený subjekt, a Arthurem Schopenhauerem, s kterým se seznámil na fakultě, či Lao Tsem, zakladatelem taoismu. Sám o sobě napsal: „Jsem pouze výslednicí odložených směrů.“
Čtěte také
A podobně jako Bohumil Hrabal psal, tak i bydlel v dnes již neexistujícím objektu v ulici Na Hrázi Věčnosti, přičemž to poslední slovo si tam přilepil sám. Byla to původně kovárna: vstup byl z ulice do zahrádky, které vévodila studna, na níž se protahovaly kočky, a dřevěný záchod, v rohu stál nízký domek pobitý plechovými reklamními cedulemi z první republiky na olej, tuk, cikorku, mýdlo či krémy na boty.
Příbytek měl jen dvě místnosti: kuchyň a postranní, větší prostor, který sloužil jako pracovna, ložnice a přijímací salón. Knihy místo v regálech stály ve sloupcích na zemi. Zatímco příběhy nosil v hlavě, jejich skutečné stopy pak střádal v bývalé kovárně.
Na Hrázi Věčnosti jsem Hrabala poprvé navštívil v půli 60. let. Byl to stále statný chlapík, který dokázal být něžný, citlivý stejně k lidem jako ke zvířatům, vzápětí zase nedůtklivě nabroušený. Většinou ale po pár pivech se jeho tvář rozjasnila a začal chrlit příběhy, aby si ozkoušel, jak na ně lidé reagují.
S publikováním měl problémy, proto nejdůležitější texty Jak jsem obsluhoval anglického krále a Příliš hlučnou samotu a další napsal v době, kdy nesměl publikovat, mezi lety 1970 až 1976. Cenzura je neamputovala.
Vzpomínám na něj proto, že uplynulo již 25 let od jeho smrti. Událost duhy jeho slov ale září i dnes vysoko stejně jako kdysi jeho Skřivánci na niti.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
