Karel Barták: Zpomalení očkování oslabilo postavení šéfky Evropské komise

Během jednoho týdne se omlouvala podruhé – první „mea culpa“ se týkala rozhodnutí, že kontrola vývozu vakcín mimo Evropskou unii se bude provádět také na hranici mezi Irskem a Severním Irskem. To rozjitřilo permanentně otevřenou ránu, sotva ošetřenou brexitovou dohodou, mezi EU a Velkou Británií. Ačkoli toto rozhodnutí bylo vzápětí odvoláno, vyvolalo obrovskou nevoli v Ulsteru i Londýně; britský premiér Boris Johnson přešlap Evropské komise využil ke šťavnatým útokům na Brusel.  

Čtěte také

Karel Barták: Evropská komise v čele s von der Leyenovou v prvním roce obstála

Objektivně vzato byla pochybení sice závažná, ale napravitelná. Na pozadí celkové nervozity v kritické fázi pandemie vyvolala nicméně vyšponované, až přehnané reakce médií a také řady europoslanců a dalších aktérů. Odhalila tak relativně vážnou pochybnost o stabilitě postavení von der Leyenové jako klíčové aktérky na evropské politické scéně, a to především uvnitř mikrosvěta europoslanců, vyslanců členských zemí, vysokých úředníků, komisařů, akreditovaných novinářů a lobbistů všeho druhu, kterému se říká „bruselská bublina“. Nejedny seriózní noviny přetřásaly eventualitu demise šéfky Evropské komise.

Ukázalo se, že von der Leyenová zdaleka nemá v tomto drsném prostředí jednoznačnou podporu. Vyčítá se jí, že se nesžila s vnitřní kulturou Evropské komise, že nevěří jejím vysokým úředníkům a radši se obklopuje jako neprostupnou hradbou úzkou skupinou věrných německých poradců. Připomíná se jí, že byla nominována šéfy států a vlád navzdory přání a mínění Evropského parlamentu.

Služba členským státům

A předhazuje se jí, že právě kvůli tomu musela potom naslibovat hory doly jednotlivým politickým klubům v tomto parlamentu, aby její nominaci schválily. Je prý tudíž zavázaná jak jim, tak vládám členských zemí, které ji podpořily, včetně Visegrádské čtyřky.

Čtěte také

Karel Barták: Von der Leyenová – ambice, emoce i zdravý rozum

Svěřuje se prý nejčastěji německému tisku a rozhovory ostatním poskytuje jen zřídka. A navíc pořád poslouchá, co jí říká její dlouholetá spojenkyně a šéfka Angela Merkelová.

Čím si von der Leyenová zasloužila nenadále tolik kritiky a pochybností? Jednoznačně zpomalením očkování proti koronaviru, které vyvolalo vlnu nelibosti v členských zemích a poškodilo její reputaci.

Šéfka komise si na vládách vymohla, že vakcíny bude pro všech 27 států opatřovat právě jí řízená instituce. V rekordní době vybrala šest nejperspektivnějších výrobců, se kterými uzavřela smlouvy na dodávky. Každý krok konzultovala se všemi členskými státy, takže byla logicky o něco pomalejší než třeba Velká Británie nebo Izrael, které se staraly jenom o sebe.

Čtěte také

David Klimeš: Rychlé očkování nebude. Musíme vymyslet, jak dožít léta

Vlády také tlačily na to, aby vakcíny pro EU byly co nejlevnější – to jednání jen komplikovalo. A souhlasily s tím, že každou látku musí v řádné proceduře schválit Evropská léková agentura, zatímco například Londýn volil zkrácený nouzový režim. A pak se stalo, že firmy jako AstraZeneca nebo Pfizer přehodnotily své smluvní závazky směrem dolů. To byla rána pod pás, kterou komise neuměla očekávat.

Ursula von der Leyenová si počíná správně, pokud chápe roli Evropské komise jako službu členským státům a snaží se ji naplnit. Ze zhruba 900 naléhavých rozhodnutí přijatých v kontextu pandemie se ostrá kritika vlastně sesypala jenom na jedno, i když důležité. Argumenty typu „každé zpoždění znamená ztrátu spousty životů“ mají zajisté velkou váhu.

Karel Barták|foto:Radko Kubičko,Český rozhlas

Na druhé straně je ale jasné, že kdyby mezi sebou země Unie o vakcíny soutěžily, prožívali bychom dnes úplně jinou tenzi, než je žehrání na několikatýdenní skluz v dodávkách té či oné látky. Zatímco ve velké části zemí světa se ani nezačalo, v Evropské unii včetně České republiky se čile očkuje, i když o něco pomaleji, než se plánovalo. Stále je ještě pravděpodobné, že se podaří dodržet závazek naočkovat do léta 70 procent dospělého obyvatelstva všech 27 členských zemí Evropské unie.

Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu