Karel Barták: Pandemie znamenala pro EU nakonec přelom a možná i novou orientaci

Společné zadlužení 27 členských zemí se může stát zárodkem hlubší hospodářské a daňové provázanosti. A to je přesně to, co od dob zavedení eura před 20 lety schází evropské měnové unii sužované výkyvy a nestabilitou při každém otřesu.

Je to výsledek, který si v březnu letošního roku nedovedl nikdo představit. Tehdy členské státy bez jakékoli koordinace zavíraly hranice a zaváděly domácí opatření proti epidemii bez toho, že by hleděly na to, co se děje u sousedů nebo povídá v Bruselu. Krátce předtím se lídři na summitu v Bruselu neshodli na rozpočtu pro léta 2021–2027. V Evropě zavládl covid-19 a velká skepse. Dnes, o čtyři měsíce později, máme nejen slušnou každodenní koordinaci postupu proti pandemii na celém kontinentu, ale hlavně mnohem slibnější vyhlídky do budoucnosti.

Kompromisní řešení

Dohoda o fondu obnovy ve výši 750 miliard eur a více než bilionovém sedmiletém rozpočtu není zajisté bezvadná. Propojení obou instrumentů, které bylo vlastně dílem náhody, umožnilo jak Evropské komisi, tak předsedovi Evropské rady žonglovat s čísly a obnosy tak, aby se na každého dostalo.

Čtěte také

Julie Hrstková: Společné evropské daně, pokus č. 235

Jaksi se přitom zapomnělo na oblasti klíčové pro budoucnost, jako je výzkum, podpora investic do moderních odvětví, vzdělání, ale i ekologie. Správně na to zareagoval Evropský parlament, když v rezoluci pohrozil vetováním celého rozpočtu, pokud nedojde k zásadním korekcím. Jednání, které začne po prázdninách, bude hodně složité. Těžko si představit, že by se členské státy byly ochotny zříct výhod nebo kompenzací vydřených během čtyřdenního summitu.

Nevídaný balík peněz jistě přinese předpokládaný ekonomický stimul. Zároveň ovšem nese neblahé stopy kompromisu, který byl výsledkem úporného zápasu. Všimněme si například, že Nizozemsko dostalo za souhlas s půjčkou na nevratné granty ve výši 390 miliard eur zpátky dvě miliardy ze svého příspěvku. Rakousko 565 milionů. Tyto peníze nešlo vzít z kohezních nebo zemědělských dotací, na kterých vlády, včetně té české, tolik lpějí. Krátily se proto jiné kapitoly. Paradoxně právě ty, které jsou normálně blízké srdci takových Rakušanů, Holanďanů nebo Švédů.

Kdo to zaplatí

Další velkou neznámou zůstává splácení společného dluhu. Evropská komise navrhla za tímto účelem zavést několik vesměs ekologických daní a cel – to by ovšem znamenalo další posun financování Unie na nadnárodní úroveň, pro řadu zemí, Česko nevyjímaje, obtížně přijatelný. Pokud se na tom v příštích měsících nedohodnou, bude muset komise od roku 2028 žádat vlády, aby dluh splácely – z peněz daňových poplatníků a na úkor vlastních investic. Bylo by tedy lépe se dohodnout.

Karel Barták|foto:Radko Kubičko,Český rozhlas

Dostáváme se zde do samého epicentra dlouholeté evropské debaty o tom, zda má Unie být víc než seskupení svrchovaných států s některými společnými prvky nadnárodní povahy. Obrat Německa o 180 stupňů, vůle se společně zadlužit a společně dluh splácet jsou mimořádná státnická rozhodnutí, která nejenže aspoň dočasně zažehnala rozkol mezi severem a jihem Evropy, ale naznačila další směr vývoje Evropské unie. Podle mého soudu nevede k nějaké evropské federaci, ale k racionálnímu posílení aspektů unie jako služby, která je ku prospěchu všem sedmadvaceti národním státům.

Autor je publicista