Karel Barták: Francie se ještě jednou většinově semknula proti krajní pravici
Francouzská krajní pravice už už sahala po moci, poprvé v moderních dějinách ji měla na dosah. Ještě před týdnem ji slibovaly všechny průzkumy. Ve druhém kole parlamentních voleb jsme pak nečekaně, ještě jednou, viděli zmrtvýchvstání pověstné republikánské fronty.
Kandidáti levicových stran a středové formace prezidenta Macrona se masově vzájemně vzdávali kandidatur ve prospěch jeden druhého, s jediným cílem: nepustit k vládnutí Národní sdružení Marie Le Penové. Zafungovalo to.
Čtěte také
Stejně jako mobilizace voličů, kterých se dostavilo k urnám nejvíce od roku 1981, kdy podobně nečekaně a poprvé od války zvítězil kandidát levice Francois Mitterrand. Tímto konstatováním ovšem jásání končí.
Ano, Národní sdružení vládnout nebude, ale kdo tedy? Levicová Lidová fronta, vzniklá účelově právě kvůli těmto volbám, je nesourodým slepencem, jehož představitelé si a priori nerozumí. Stačí srovnat povolební demagogii Jeana-Luca Melanchona a pragmatické návrhy Raphaëla Glucksmanna.
Někteří socialisté nebo zelení mají jasně potenciál pro koalici s macronovci, komunisté či melanchonovci ale vůbec ne. Jejich programy jsou do značné míry nekompatibilní. Jak se to setřese? Dokážou tito politici společně víc, než jen postavit hráz Marine Le Penové?
Ultrapravice u moci?
Nezapomínejme, že Národní sdružení sice volby nevyhrálo, ale významně posílilo. V poslanecké sněmovně má historicky rekordní počet křesel. Jeho cesta ke hvězdám nekončí, jen zpomalila. Teď jde o to vrátit ho do opozice, a to na dlouho, aspoň do příštích prezidentských voleb.
Čtěte také
Dokáží to však síly tak nesourodé, jako ty, které mají papírovou většinu? Budou umět odpovědět na nespokojenost lidí, která způsobuje, že jich stále víc hlasuje pro otevřeně rasistickou partaj se znepokojivým, ostře protievropským programem? Nebo se příchod ultrapravice k moci ve Francii jen odkládá?
Z toho, co protagonisté bezprostředně po volbách říkají, se zdá, že Francie bezprostředně směřuje do nestability, nejistoty, hádání a chaosu. Všichni čekají, co řekne prezident Emmanuel Macron, nenáviděný významnou částí voličů, jehož stoupenci však dokázali při vší prohře uhájit slušnější skóre, než se čekalo.
Čtěte také
Prezident volby vypsal, ale nemusel. S vědomím, že je zřejmě prohraje a v naději, že se bude tři roky dělit o moc s krajní pravicí a před celým světem tak odhalí její programovou prázdnotu a neschopnost vládnout.
Byl to hodně hazardní kousek. Ani ve snu při něm nepočítal s tím, že místo hadí ženy Le Penové bude mít co do činění s táborovým rétorem, tlučhubou Mélanchonem.
Jediné, co dnes s jistotou víme, je to, že předvolební průzkumy mohou být pěkně ošidné, takže je jakékoli lidové hlasování nevyzpytatelné.
Francie se bude po řadu týdnů, možná měsíců zmítat v povolebních křečích, a my na to budeme se zájmem koukat, protože Francie je moc důležitá pro Evropskou unii. Těmito zapeklitými volbami nám zase předvedla netušené krásy zastupitelské demokracie.
Autor je bývalý zpravodaj ČTK v Bruselu a komentátor Info.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
