Kambodža: proces s Rudými Khméry

Jejich vůdcem byl takzvaný "bratr č.1" Pol Pot, který se s komunistickými myšlenkami setkal na studiích v Paříži. Sám sebe začal označovat za pokračovatele Karla Marxe a v Kambodži začínal jako partyzán s podporou Moskvy a Pekingu. V roce 1975 se mu podařilo dobýt hlavní město. Od té chvíle rozpoutal hotové peklo, zatímco líbivá propaganda hlásala "jedinečný experiment v dějinách lidstva". Zabíjelo se více méně náhodně a hlavně hromadně. Stačilo, aby někdo nosil brýle a byl synem smrti jako příslušník inteligence - a tedy nepřítel revoluce.

Rudí Khmérové vyhlásili "rok nula" a zrušili peníze a majetek. Potom se pustili do menšin, hlavně do Vietnamců. Zlikvidovali státní zaměstnance a povraždili mnichy z buddhistických klášterů. Dalším krokem bylo zrušení náboženství. Pak přišli na řadu lékaři, učitelé nebo umělci. Následovalo násilné stěhování obyvatel měst na velkov. Po čase nastal hladomor a šílený experiment ukončila vietnamská invaze v lednu 1979.

Pol Pot se po zbytek života skrýval a zemřel v džungli na infarkt. Ještě za života ale poskytl novinářům (za přísného utajení) rozhovor, ve kterém tvrdil, že vražedná pole jsou podvrh. Na otázku, kde se tam vzaly ty tisíce lebek, měl pohotovou a naprosto cynickou odpověď: přivezli je tam prý Američané, Kambodžané mají přece menší hlavy. Rozhovor se odvysílal snad všude na světě, největší pozornost vzbudil ale samozřejmě v Kambodži, kde se Hun Senova vláda zuby nehty bránila zřízení tribunálu, který by zločiny Rudých Khmérů soudil.

Stala se ale zajímavá věc. Rozhovor viděl jeden z protagonistů režimu, známý jako "soudruh Doj", bývalý velitel věznice S-21, kde bylo povražděno nejméně 15 000 lidí - a ten se rozhodl, že k Pol Potovým nesmyslům nebude mlčet. Tak to alespoň interpretuje dnes. Skutečnost je zřejmě taková, že ho objevil irský novinář Nic Dunlop, i když Doj se tomu zjevně nebránil. Poskytl mu rozhovor, který se stal senzací, byl okamžitě zatčen, od té doby je už deset let za mřížemi a nyní s ním probíhá soud. Z pětice obviněných je jediný, kdo uznal svoji vinu a projevuje nad bývalými činy lítost.

Proč? Na to je opět zajímavá odpověď. Doj se po pádu Rudých Khmérů skrýval a zlom v jeho životě nastal při setkání s domácími evangelikálními křesťany. Mluvil s nimi o problému viny a ptal se, zda může Bůh odpustit i ty nejstrašnější a nejbrutálnější činy. Dostal odpověď, že ano - a přijal víru v Krista. Tito křesťané až později zjistili, o jakých zločinech to vlastně mluvil. Kazatel, který ho pokřtil, dnes paradoxně řeší teologickou otázku, zda nemá Bůh přece jenom limit, za kterým už odpuštění není možné.

O jiné věci ale nepochybuje: že bez víry v Boha by se Doj nikdy ke svým činům nedoznal. Změna byla u něj totiž obrovská. Všude začal mluvit o Kristu a mnoho lidí (včetně vlastní rodiny) přivedl k víře. Ve chvíli, kdy byl zatčen, plánoval stavbu kostela na svém pozemku. Policie ho převezla do vězení S-21, kterému kdysi šéfoval. Doj prošel bránou, rozplakal se, padl na kolena a modlil se za oběti, jež tam zahynuly. I nyní za mřížemi rozdává vězňům Bible a tvrdí jim, že mohou dojít odpuštění.

Pozemský soud ale milost nenabízí. Snaží se rozklíčovat mechanismy, jež vedly k vytvoření hrůzného režimu a zajímá ho, jak vypadaly skryté struktury Rudých Khmérů. Bývalý "soudruh Doj" je mimořádně cenný, protože jeho výpovědi nepůsobí snahou něco skrývat. I když - někteří i o tom pochybují s poukazem na obhájce, doufající v menší trest než doživotí. Duchovní, který ho ve vězení navštěvuje, to ale komentuje slovy: "Víte, on zabil hodně lidí, a pak se setkal s Ježíšem a dal se pokřtít, takže jeho hříchy jsou odpuštěny - je šťastnější než ostatní vězni a nebojí se smrti".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .