K lidu blíž

O deset let později tvrdí všichni čtyři kandidáti, kteří se zanedlouho budou ve Španělském sále Pražského hradu ucházet o Havlovo nástupnictví, že jsou ochotni, očividně na rozdíl od svého předchůdce, se lidu jaksepatří přiblížit. Komunistický favorit a bývalý vojenský prokurátor Miroslav Kříženecký, jehož dřívější kauzy jsou ještě dnes uzamčeny v neodtajněných archivech, vyzdvihuje svou údajnou schopnost vcítit se do potřeb obyčejných lidí. Čestný předseda ODS, o jehož namyšlenosti se vyprávějí mezi lidmi anekdoty, zase slibuje pokoru a silné omezení patetických prezidentských fanfár. Prezidentský úřad by rozhodně zcivilnil.

Také kandidát KDU-ČSL Petr Pithart slibuje blízkost občanům a odvolává se na ony čtyři roky, kdy v polovině devadesátých let nevykonával žádnou politickou funkci a směl se tedy dívat na politické dění zdola. Zatímco sociálně demokratický favorit Miloš Zeman cvičí tuto perspektivu už půl roku na chalupě na Vysočině, považuje ji jeho předskokan a bývalý ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš dokonce za svou trvalou úlohu. Jako prezident by dlel mezi lidem prakticky pořád. Naslouchal by prý jejich starostem a coby jakýsi nejvyšší zesilovač by pak u příslušných ministrů naléhal na nápravu.

Burešovi mediální poradci sází očividně na podobnou kartu, jako nový litevský prezident Paskas, jehož populistická hesla nedávno u voličů zabrala, ovšem v přímé volbě.

V České republice však nebudou, jak známo, při volbě prezidenta rozhodovat voliči, nýbrž parlamentní matematika. Podpora kandidátů je v těchto hodinách horečně vyjednávána za kulisami a měněna za protislužby. Přesto jsme byli v uplynulých týdnech svědky mediálních hrátek o nejlepšího Havlova nástupce. Snad denně prosakující skandály a odhalení prozrazovala pečlivou režii, ovšem z mnoha stran.

Kromě dvou dopravních nehod s tragickým následkem a několika milostných afér tak vyšlo najevo, že úspěšní právníci Kříženecký a Bureš mají například jedno společné. Oba vstoupili ve svých dvaatřiceti letech s kariérismu do KSČ a oba z ní po roce 89 z téhož důvodu vystoupili. Pithart se stal naproti tomu komunistou už v devatenácti a to prý zapáleným, jak tvrdí někteří jeho tehdejší spolužáci.

Stranu však opustil hned po srpnové invazi v roce 68. Přešel do tábora otevřených odpůrců režimu a podepsal Chartu 77. Jenom Václav Klaus nebyl nikdy ani právník, ani komunista, a také žádný disident, nýbrž pilně pracoval jako ekonom v Centrální bance a volný čas trávil na tenisových kurtech. Zato po roce 89 vytvořil z ničeho silnou pravicovou stranu a stal se otcem českých reforem. Z téhož důvodu mu ovšem řada lidí dnes zazlívá i tunely i podvody, k nimž během nedostatečně právně zajištěné transformace v této zemi došlo.

O budoucích cílech prezidentských kandidátů, o tom, jaký mají názor na konkrétní náplň prezidentovy práce, se toho ovšem veřejnost kromě frází o sestoupení blíže k lidu moc nedozvěděla. To nepřekvapuje. Poté, co se vládní strany neshodly na jednom společném kandidátovi, může být v zápolení o hlasy v parlamentním zákulisí použito proti nim všechno, co by kdy řekli.