K E Ň A - putování po žhavé Africe (1. část)

První zmínky o osídlení břehů Indického oceánu, v místech dnešní Keňské republiky, spadají do 9. století. Tehdy se podél pobřeží usazovali arabští obchodníci. Dnes se dvě třetiny zdejšího obyvatelstva živí zemědělstvím. Na pobřeží je významný také rybolov. Díky dlouhodobě stabilní politické situaci patří Keňa se svými více jak padesáti národními parky a vyhlášeným SAFARI k vyhledávaným turistickým destinacím. Na pobřeží Indického oceánu, v místech hotelových komplexů, znamenají pro Keňany peníze od turistů většinou hlavní zdroj příjmů, z něhož živí často velmi početné rodiny. Náš první kontakt s oceánem se tak neobešel bez důrazného kontaktu ze strany místních obchodníků. Nabídka je bohatá - od vyřezávaných výrobků ze dřeva, přes pestrobarevné šátky, až po zaplétání copánků přímo na pláži. Ze všeho nejvíc se však prezentují zprostředkovatelé nejrůznějších poznávacích zájezdů. Při brouzdání mořskými vlnami si tady můžete v klidu domluvit jak několikadenní vyjížďku na safari, tak třeba jen půldenní výlet za delfíny s atraktivním potápěním.

Nás však na pobřeží zajímali hlavně lodě. Stáli jsme o projížďku na některém z typických dřevěných plavidel - na tzv. katamaránu. Ukázalo se, že ani to nebude žádný problém. Oslovujeme prvního lodivoda a máme štěstí - prý čeká právě na nás. 26ti letý Manga se - jak sám říká - živí coby kapitán už šestým rokem. Jeho pomyslnou flotilu tvoří dvě lodi - dřevěný katamarán, se kterým vozí turisty, a pak ještě jedna loďka. Ta právě odpočívá na břehu. S ní údajně většinou rybaří. Přednost však mají vyjížďky s turisty. Mango se na nás příjemně usmívá, prý má dnes opravdu štěstí. O projížďky po moři - právě jeho jednoduchým plavidlem - je zájem.

Katamarán je vydlabán z mangového dřeva. Čtyřmetrové úzké plavidlo drží stabilitu díky postranním dřevěným bočnicím. Nad našimi hlavami se vypíná stejně vysoký bambusový stožár s upevněnou plachtou. Při dobrém větru je údajně rychlost katamaránu srovnatelná s rychlostí stejně velkého motorového člunu .Když se dostaneme dál od břehu, katamarán klouzá docela svižně po mořské hladině. Zhruba dva kilometry od břehu se začínají zvedat menší vlny . Dávají tušit blízkost korálového útesu, který je v době odlivu dobře patrný. Po několikakilometrové projížďce se na naše přání vracíme zpět k hotelu. Příjemně strávený čas nás přišel pro dvě osoby na 300 keňských šilinků, tedy necelých 250 korun. Cena se domlouvá předem, ale v okamžiku, kdy je obchod uzavřen, už většinou čas u těchhle příjemných a stále usměvavých lidí - žádnou roli nehraje. Chceme se o Mangovi dozvědět víc, jak žije, chceme vidět i jeho druhou loď, a tak si domlouváme schůzku i na následující den.

Neurčili jsme sice žádnou konkrétní hodinu, ale Manga na pláži nacházíme po 24ti hodinách bez problémů. Prý není kam spěchat a tak "haraky - haraky" - rozumějte: pro Čechy prý více než typické: rychle - rychle, vyměňujeme za keňské "pole-pole", tedy pomalu - pomalu a tentokrát se pěšky vydáváme po pobřeží. V době odlivu jsou obnažené písečné pláže posety stovkami malých i větších krabů. Náš průvodce nás upozorňuje, že tihle do červena zbarvení se nejedí. Jejich větší množství může totiž způsobit i ohluchnutí. Obnažené skalní útesy zdobí nakladená krabí vajíčka. Za svůj tříměsíční život jich prý jediný dudu, jak se tady svahilsky krabům říká, naklade okolo stovky. Noví krabíci se z vajíček vylíhnou během dvou týdnů. Procházka po ostrých korálech pro nás znamená i další pomyslný úlovek - mezi kameny se objevují dvě hlavy drobných murén. Ze svého úkrytu se zvědavcům ukazují právě díky odlivu. Kapitán Manga nám však s úsměvem prozrazuje, že je na tomhle místě cizincům předvádí jako atrakci už téměř pravidelně. V tu chvíli mě napadá, že symbióza lidí a přírody je tady opravdu úžasná. Náš průvodce nás o pravdivosti téhle myšlenky přesvědčí hned vzápětí. Jen kousek od úkrytu murén se totiž sklání a z mořského dna odtrhává zelený trs a.. strká jej do úst. Na náš dotaz, co to jí, se dozvídáme, že mořský salát. Jak vidno, chutná stejně dobře rybám i lidem.

Máme za sebou asi dva kilometry chůze po pobřeží a čeká nás další zastávka. Tentokrát se objektem Mangova zájmu stávají bohaté zelené keře na skále. Ulamuje jednu z větviček, mírně roztřepí její konec a strčí jej do úst. Dozvídáme se, že tenhle keř, jehož název nám zůstal utajen, používají místní k hygieně. Díky svým léčivým účinkům poslouží část větvičky coby kartáček na zuby. K udržení úžasně bílého a zdravého chrupu nepotřebujete prý už nic - tedy ani zubní pastu. Na konečné propláchnutí poslouží slaná mořská voda. Po dvou dnech, poté, co tenhle přírodní kartáček uschne, si jen stačí utrhnout nový. A že to nejspíš opravdu funguje, nás dokonale přesvědčují běloskvoucí a zdravé zuby téměř všech Keňanů. Od Manga se dozvídáme i další zajímavosti. Míjíme chinovník, z jehož listů si Keňané zcela běžně vaří čaj: "Když tě bolí v krku, uvaříš si čaj a druhý den jsi O.K.," říká Mango. Výtažky z chinovníku prý místní ještě občas používají i k léčbě malárie. Rozhlížíme se po okolí. V důsledku odlivu obnažené pláže ostře kontrastují se zelenými keři na souši. Stejně ostře se zarývají do našich bosých novou odrytá skaliska, po nichž se blížíme k Mangově působišti. Bohatě vzrostlým keřům na pobřeží vévodí prastaré baobaby. Tyhle vznešené mohykány nejde opravdu přehlédnout. Stromy s mohutnými kmeny se dožívající i mnoha stovek let, výjimkou nejsou 700 letí veteráni.

Zatímco náš zrak poeticky těká z moře na stromy a zpět, a vdechujeme příjemný oceánský vánek, pro Manga nic mimořádného. A tak není divu, že jeho bystrý zrak spočinul na mohutné bambusové tyči, kterou sem nejspíš doneslo moře. Poklepem zkoumá, zda není poškozená a hned nám vysvětluje: "Na stožár katamaránu potřebuju lehký materiál, aby zbytečně nezatěžoval loď, a nesmí být shnilý." Je v pořádku a je vidět, že jeho nález Manga hodně potěšil. Do království našeho hostitele dorážíme tedy i s tyčí. Jak kotviště Mangových lodí blíže popsat? Kus písečné pláže s několika dřevěnými loděmi, který obývá společně s majitelem velbloudů. Zdravíme se očima. Zvířata i jejich velbloudář právě odpočívají, odpolední vyjížďky začnou až za několik hodin.

Přicházíme k Mangovým lodím. Jedna září novotou, ta druhá má výrazně narušený povrh. Obě odpočívají, každá ale z jiného důvodu. Nová vysychá, stará čeká na pravidelnou údržbu."Když chci udělat loď, tak koupím velký strom mango," zasvěcuje nás do svého bussinesu stejnojmenný kapitán a pokračuje: "Dřevaři strom pokácejí, potom ho asi tak půl roku vydlabávám a nakonec ho přivezeme s kamarády sem na pláž, kde vysychá." Mangové dřevo je prý nejlepší pro výrobu lodí i proto, že se nepotápí a dokáže držet stále stejný ponor. Plachta, která se upevňuje na bambusové tyče, je bavlněná a její sešití do odpovídajících rozměrů, zabere Mangovi celý měsíc. K sešití jednotlivých částí používá kapitán režnou niť. Spoje musí být velmi pevné - to aby vydržely silné poryvy větru. Tím ovšem Mangova starost o plavidla nekončí. Nezbytná je totiž i jejich pravidelná údržba. "Když je loď měsíc ve vodě, začínají se na lodi přichytávat drobné nečistoty a na nich hmyz, který vyžírá do dřeva malé dírky. Kdybychom to neopravili, začala by se voda dostávat do lodi těmito otvory," říká kapitán. Loď se tedy musí z vody vyndat, důkladně vyčistit. Poté přichází na řadu opálení narušených míst ohněm. Zapomenout se nesmí ani na důkladné vysušení lodi, aby byla co nejlehčí. Intenzivní sluneční paprsky jsou naštěstí pro Manga dobrým pomocníkem.

Když se kapitán o své plavidlo nestará, nevydrží prý déle než 3 roky. V opačném případě slouží i pětinásobně delší dobu - tedy celých 15 let. Znamená to však každý měsíc vytáhnout loď na souš, nechat jí zhruba týden vysušit a pak ji pečlivě opálit. Teprve pak může opět vyrazit na moře - za výdělkem i obživou. Poté, co nás Manga odvezl zpět k našemu hotelu, si prý na zpáteční cestě ještě zarybaří s prutem - na počest dnešního vydařeného dne. Loučíme se slovy: kapitáne děkujeme - asante a někdy příště kwaheri!- tedy nashledanou.