K čemu povede syrské příměří?

Zhodnotit, zdali příměří dojednané diplomaty Ruska a Spojených států platí nebo ne, záleží na úhlu pohledu. A to vzhledem k tomu, že se jedná o velmi selektivní klid zbraní. Asadova armáda nebude útočit na takzvané povstalce, kteří se mají oddělit od radikálních islamistů všeho druhu. A naopak.

Kromě toho budou pokračovat údery proti samozvanému Islámskému státu a pohrobkům Al-Káidy. Takže boje budou pokračovat. A cynicky řečeno, záleží na tom, jestli budou mrtví označeni za plánované oběti boje s radikály nebo nikoliv.

Cesta k míru nebo k novým konfliktům?

Nejzásadnější je na celé záležitosti dohoda dvou velmocí o společném boji proti islamistickým radikálům. Oba hlavní hráči mezinárodní politiky mají skutečně dostatek síly vybombardovat nepřátelské ozbrojence téměř do nicoty. Asadova armáda je následně může hladce dorazit. V této vojenské taktice se ale skrývá zároveň nebezpečí, že následkem bojů dojde ke konfliktu jedné nebo druhé strany občanské války. Ať chtěnému nebo nechtěnému. Po příměří bude veta.

I pokud k tomu nedojde, je zřejmé, že příměří se uzavírá ve chvíli, kdy jsou obě strany vyčerpané, a vítězství silou není na dohled. Cíle bývají obvykle dva. Buď doplnit zásoby, a pak se s plnou vervou vrhnout opět svému nepříteli po krku, nebo najít politický smír. Vzhledem k vojenské převaze, kterou dosavadní vládce Sýrie Asad získal, lze jen těžko očekávat jeho souhlas s dobrovolným odchodem ze scény.

Syrské kolonie

Proto i kdyby další v řadě dohod tentokrát fungovala, problém občanské války se pravděpodobně pouze odsouvá na později. Ledaže by snad obě velmoci zvažovaly jakýsi nový, tedy neokoloniální model. V něm by si Sýrii rozdělily na oblasti pod svým vlivem nebo přímou správou. A garantovaly by mír.

Ovšem těžko říct, za použití jakých metod. Pokud by instalovaly své ozbrojené složky, zprávy světových médií by se pravděpodobně rychle zaplnily údaji o zemřelých při atentátech a jiných násilných akcích. Jak by mluvila propaganda místních radikálů a sil toužících po moci a vlivu, je lehké si představit. Vyzývala by k boji proti „koloniálním okupantům“.

Hlas Evropy chybí

V neposlední řadě je třeba vnímat další vlivy, které budou vždy chtít mluvit do budoucího uspořádání. Turecko se stěží smíří se stále posilujícími Kurdy na svých hranicích, podobně jako Írán. Teherán navíc soupeří nejen s Tureckem, ale také Saúdy, kteří pro změnu podporují Ankaru. V neposlední řadě je třeba zmínit islamisty. I pokud budou ze svých území vytlačeni, stěží si najednou budou hledat zaměstnání v běžném životě.

Nezbývá tedy než doufat, že Rusové i Američani budou ve své spolupráci plné vzájemných ústupků pokračovat směrem k nátlaku na všechny strany. Hlavně ale, že mají i plán co dělat po zničení radikálů. A z pohledu Evropana musíme opět smutně poznamenat, že v nové situaci zoufale chybí hlas rozhádané Evropy.