Jsou věci, které vím jen já – tak jsem se o ně podělil, říká Kraus o své nové knize
„Byla to vlastně náhoda, ale jednoho dne jsem si uvědomil, že jsou některé věci, které vím jen já. A nejen rodinné. Třeba z doby, kdy jsem působil na neoficiální kulturní scéně v tzv. šedé zóně – a mluvím o Jazzové sekci,“ vysvětluje publicista Tomáš Kraus důvody, které ho vedly k sepsání paměti nazvané Další, prosím.
Popisuje také život v socialistickém Československu druhé poloviny 20. století.
Čtěte také
„Řízením osudu jsem se stal tajemníkem Federace židovských obcí – trochu to připomínalo báji o převozníkovi, který omylem dostane do ruky veslo a pak musí dlouhou dobu převážet.“
„I já jsem si původně myslel, že tam zůstanu tak dva tři roky a bylo z toho let 30. A i tam jsem zažil mnohé věci, které si už nikdo nepamatuje. Proto jsem si řekl, že by asi pro kolektivní paměť bylo správné mít někde zaznamenané,“ doplňuje Kraus, který je dnes ředitelem Institutu Terezínské iniciativy a zástupce Amerického židovského výboru pro ČR.
Proč ten název?
A proč dostala kniha název Další, prosím? „Nechtěl bych, aby to bylo považováno snad za jakési ublížené memento, tak to opravdu není. Je to jen vtip, který snad ani není židovský,“ naznačuje.
Čtěte také
„Je to anekdota, kdy přijde pán psychiatrovi a říká: ,Pane doktore, je to strašné. Někam přijdu a nikdo si mne ani nevšimne. Něco řeknu, nikdo to nekomentuje. Mám někdy pocit, že jsem neviditelný.‘ A doktor na to říká: ,Další, prosím‘.“
Poslechněte si celé Hovory Evy Hůlkové, dozvíte se například to, proč Kraus o sobě říká, že je velký vlastenec a nikdy neuvažoval, že by žil jinde.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
