Josef Sousedík: Padesát let a dvě stě patentů

29. srpen 2015

Ten muž toho stihl neuvěřitelně mnoho. Jeho život má vlastně rozměry amerického snu, který ale předčasně skončil. Přitom firma Josefa Sousedíka byla svého času synonymem úspěchu, ale také podnikatelské poctivosti a občanské angažovanosti a statečnosti, o jaké se dnešním českým velkopodnikatelům ani nesní.

Chybělo asi jen málo, aby se Sousedík celosvětově proslavil jako vynálezce, ostatně už v roce 1927 si předělal vlastní vůz Tatra na elektromobil a za svého krátkého života stihl podat přes 200 patentů.


Židle raději ne

Narodil se 18. prosince roku 1894. Valašsko byl chudý kraj a nepřekvapí, že v rodině Sousedíkových se sedmi dětmi – pět chlapců a dvě děvčata – často děti musely čekat jedno na druhé, aby mohly jít ven. Šněrovací boty byly údajně v rodině jen jedny.

Jakmile trochu povyrostl, šel do učení do továrny na známé židle Thonet. Kupodivu neuspěl a musel zkusit štěstí jinde, v elektrotechnické továrně bratří Bubelů, kde se vyučil nástrojářem a elektromontérem.

Elektřina ho ovšem chytla okamžitě a natrvalo. Doma si už od dětství sestavoval nejrůznější elektrická „udělátka“.

Přes jeho enormní šikovnost, pracovitost a učenlivost nemohl nikdo tušit, že z kluka jednou vyroste největší soukromý zaměstnavatel města Vsetína, který dával práci stovkám lidí z celého okolí.

V rekordně krátkém čase vybudoval ve Vsetíně továrnu na elektromotory a svým postavením brzy znamenal pro kraj totéž, co v nepříliš vzdáleném Zlíně Tomáš Baťa. S tím podstatným rozdílem, že osobní skromnost mu nedovolila sebeprezentaci v Baťově stylu.

Tomáš Sousedík u vagónu Slovenské strely v Kopřivnici

Jak říká Sousedíkův syn Tomáš, kdyby bývali za jeho otcem přišli spoluobčané s návrhem pojmenovat po něm náměstí či letiště, byl by je hnal. Byla to chyba, protože o to snáz mohli po 2. světové válce místní komunisté Sousedíkovo jméno takřka vymazat z paměti města.

Uražená ješitnost Tomáše Bati

Ti dva se pochopitelně znali – Baťa i Sousedík spolu až do roku 1932 hojně spolupracovali, Baťovo město i továrna potřebovaly ke svému provozu nespočet elektromotorů, které Baťa sám vyrábět nemohl.

Sousedík se v tomto sektoru stal jeho výhradním dodavatelem, a Baťa dokonce ve svém nadšení pro společný byznys začal stavět železniční trať Vsetín – Zlín, aniž by ovšem měl definitivní souhlas Sousedíka s plánovanou fúzí obou podniků.

Sousedík byl ovšem srovnatelně paličatý a fúzi nakonec odmítl, nechtěl se uvázat k tomu, že by jako vynálezce a majitel továrny pracoval jenom pro ševcovinu.

Bylo to uprostřed krize v roce 1932 a Baťa mu to nezapomněl – přestal stavět onu železnici a okamžitě zrušil všechny kontrakty.

To Sousedíkův podnik téměř zlikvidovalo, ale nakonec pomohl baron Hanuš Ringhoffer, který Sousedíkovi fúzi také nabídl, zjevně ale za daleko zajímavějších podmínek. Výsledkem byla mimo jiné Slovenská strela.

Praha – Bratislava pod pět hodin

Podle kurátora muzea Tatry v Kopřivnici Radima Zátopka měli v roce 1936 při zkušebních jízdách expresu ČSD Slovenská strela železničáři co dělat, aby na trati včas stihli stahovat závory.

Interiér Slovenské strely

Rychlost 148 km/h, které Slovenská strela ve zkušebním provozu dosáhla, je dodnes neuvěřitelná.

Mohl za to hlavně další Sousedíkův vynález, hybridní motory tohoto na svou dobu luxusního rychlíkového vozu. Vůz se rozjížděl na elektřinu, tedy velmi svižně a plynule, a teprve ve vyšší rychlosti postupně přepojil na benzinový pohon.

Ve spolupráci s konstruktérem a designérem Hansem Ledwinkou tak vznikl vlak, který nám v té době mohla závidět celá Evropa.

Bohužel, vznikly pouze dva prototypy, jeden je dodneška k vidění v Kopřivnici, druhý shořel počátkem 60. let „díky“ nedbalé údržbě. V aktivní službě byly oba vozy pouze do roku 1953.

Edison a čest

Dá se říci, že stejně jako kariéru Slovenské strely i život a úspěchy Josefa Sousedíka zkrátila 2. světová válka. Říkali mu Valašský Edison, ale přes svou neuvěřitelnou invenci nebyl Sousedík technický snílek odtržený od reality.

Už v roce 1927, vybuzen nepravostmi na radnici, kandidoval ve Vsetíně na starostu a byl jím až do osudného roku 1938, přičemž plat starosty dával celý na charitu. Za Sousedíkovy éry se ve Vsetíně postavil bezpočet veřejných budov a město dostalo zcela novou moderní podobu.

Nástup nacismu v Německu sledoval Sousedík s velkými obavami a mnoho svých vynálezů přestal postupně zveřejňovat a patentovat, protože tušil, že by se mohly dostat do nepravých rukou.

Místo pro strojvůdce bylo oddělené pouze mříží

Jako „pouhý“ ředitel Ringhofferových podniků, a tedy už bez odpovědnosti výhradního majitele továrny, by si býval mohl konečně užívat dosažené životní úrovně, ale místo toho začal dávat dohromady lidi ochotné jít do konfliktu s nepřítelem.

Po vzniku Protektorátu se pak Josef Sousedík stal hlavou odbojové skupiny, která měla až 2000 členů!

Odbojové aktivity sám financoval, a jak doma říkal, byl připraven, že na tento účel „praskne“ veškeré jeho jmění. S argumentem: „Však peníze vydělám znovu, teď jde o všechno.“ I v tom se bohužel mýlil.

Smrt rovného chlapa

15. prosince 1944, krátce před svými 50. narozeninami, byl Josef Sousedík potřetí zatčen gestapem. Z prvních dvou zatčení ho „vyreklamoval“ Hanuš Ringhoffer, potřetí zřejmě převážil rozkaz samotného K. H. Franka, protože o velikosti a nebezpečnosti odbojové skupiny na Vsetínsku (nezapomeňme, že díky Sousedíkovi v tomto městě také byla zbrojovka) museli nacisté vědět.

Okno v tehdejším sídle gestapa na vsetínském Horním náměstí se stalo němým svědkem finálního dramatu – když Sousedík během výslechu na chvíli osaměl s gestapákem Franzem Kernerem, pokusil se situaci zvládnout sám, svého hlídače napadl a ještě se mu podařilo vyšvihnout se na okenní parapet. Seskočit už nestihl, pistole jeho vraha byla rychlejší.

Když Sousedík během výslechu na chvíli osaměl s gestapákem Franzem Kernerem, pokusil se situaci zvládnout sám, svého hlídače napadl a ještě se mu podařilo vyšvihnout se na okenní parapet. Seskočit už nestihl, pistole jeho vraha byla rychlejší

Tuto vraždu se pokusilo gestapo nějakou dobu utajit – Josef Sousedík byl pod cizím jménem tajně zpopelněn v Ostravě a urna s jeho ostatky skončila neznámo kde, pravděpodobně v Brně.

Sousedíkův odkaz ovšem nebylo to pravé téma, o které by komunisté měli zájem pečovat. Továrna byla zestátněna velmi rychle, v polovině 50. let musela rodina opustit svůj domov ve vile v Jiráskově ulici a po Sousedíkově jméně se na dlouhých 40 let v podstatě slehla zem.

Celý pořad si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.