Josef Petráň: Staroměstská exekuce. Je „čecháčkovství“ skutečně dědictvím Bílé hory a rekatolizace českého prostředí?

Co se vlastně v českých zemích stalo, že se vývoj vyhrotil až do takto extrémní podoby? To kniha Josefa Petráně ukazuje ve skvělé retrospektivní formě. Vysvětluje, jak v Čechách na počátku 17. století stále sílil konflikt mezi panovníkem a stavy, tedy šlechtou a měšťany, respektive mezi nekatolickými stavy a panovníkem. Protože katoličtí šlechtici a měšťané byli vesměs spojenci dvora.

Pohled z okna kanceláře do 16metrové hloubky skutečně ještě dnes vyvolává údiv, že si vyhození přinejmenším nezlámali údy.

Šlo o konflikt jednak náboženský, tedy o míru svobody vyznávání jiné než katolické víry. A jednak, možná především, konflikt mocenský. Stavy si chtěli udržet, a dokonce ještě posílit svá privilegia. Panovníkovi naopak šlo o co možná nejvíc centralistickou vládu. Jak víme, spor gradoval v roce 1618 defenestrací, kdy vůdci českých stavů vyhodili z oken Pražského hradu královské místodržící, konkrétně Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic, k nimž přibyl i sekretář Filip Fabricius.

„Proč byl zvolen právě tento způsob exekuce? Sami organizátoři v první své veřejné obraně brzy po defenestraci poukazují na starobylý český obyčej. Připomínají se pak v té souvislosti defenestrace husitská z roku 1419 a pak druhá pražská defenestrace z roku 1483. V předcházejících desetiletích se nejednou protestantská opozice ozvala s podobnou pohrůžkou. Ať už ve vzrušených událostech roku 1609, nebo 1611. Bylo to takříkajíc ve vzduchu,“ píše Petráň.

Čtěte také

Tři pražské defenestrace byly zásadní zlomy v našich dějinách, popisuje historička

Jak známo, nikomu z vyhozených se vlastně nic nestalo. Dva ihned odešli po svých. Pouze Slavata zůstal ležet bez hnutí, protože se při pádu uhodil do hlavy o jednu z říms. I on se ale záhy zcela zotavil. Jak bylo něco takového možné?

„Pohled z okna kanceláře do 16metrové hloubky skutečně ještě dnes vyvolává údiv, že si vyhození přinejmenším nezlámali údy. Zvlášť když si uvědomíme, že oba páni byli poněkud při těle. Ostatně nejvíc překvapení byli sami postižení a ti, kteří je z okna vyhodili. Zázrak. Tehdejší doba si potrpěla na zázraky. Svědčilo by o malých schopnostech propagandy, kdyby se nedovedla chopit takovéto příležitosti.“

Nejspíš za jejich přežití nemohla ani hromada smetí, ani zázrak, ale to, že pod okny Pražského hradu byl a stále je velmi příkrý svah.

„Protestantům, kteří nemohli záležitost rozmazávanou katolickou propagandou přejít bez povšimnutí, lépe vyhovoval zcela prozaický a přirozený výklad,“ doplňuje autor. Začal se tak šířit narativ o tom, že dotčené okno sloužilo k vysypávání odpadu z kanceláří. Vyhození tedy dopadli na smetiště.

Čtěte také

600 let od první pražské defenestrace: Husitství přispělo ke vzniku moderní demokracie, míní filozof Bednář

Tento výklad se dostal až do některých učebnic dějepisu. Ve skutečnosti ale nejspíš za jejich přežití nemohla ani hromada smetí, ani zázrak, ale to, že pod okny Pražského hradu byl a stále je velmi příkrý svah. Pokud by těla z 16metrové výše spadla na rovnou plochu, nejspíš by to způsobilo smrt. Dopad na šikmou plochu ale sílu pádu zmírnil a všichni tři defenestrovaní se vlastně skutáleli do příkopu.

Vůdci českých stavů svým činem ale každopádně překročili pověstný Rubikon. Vydali se na cestu povstání odporu proti panovníkovi. Ferdinanda, který měl jako příslušník habsburského rodu nastoupit na trůn, uznat odmítli. Otázkou tedy bylo, koho za něj. Nebo čeští šlechtici chtěli jít cestou, po níž se už dřív vydaly nizozemské stavy, které vyhlásily republiku a žádného krále tedy neměly?

Poslechněte si celé Ex libris v audiozáznamu.