Josef Mlejnek: Nevýhra, nepodpis a nerozum

6. březen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02841822.jpeg

Kvůli senátní ústavní žalobě za velezradu Václavu Klausovi jeho již tak jistě hořké odcházení z funkce ještě více zhořkne. Možná právě to ve skutečnosti motivovalo senátory: touha projevit svou moc a uštědřit „panu profesorovi“ při odchodu ze školy pořádný pohlavek. Ovšem často se objevuje jiné vysvětlení, a sice, že pravým cílem žaloby je nasypat hřebíky na silnici, po níž se měl Václav Klaus rozjíždět k nové politické kariéře. Ale jak by politický restart Václava Klause vlastně mohl vypadat a koho by případně mohl ohrožovat?

Specifičnost i prestiž českého prezidentského úřadu, jeho snaha vynikat a též permanentní, vědomé i podvědomé, poměřování se s Václavem Havlem přivedly Václava Klause k trojroli politika, intelektuála a proroka. Jako profilující témata si vybral Evropskou unii a změny klimatu. Poněvadž mu však funkce prezidenta a role globálního proroka splývaly v jedno (uvědomit si rozdíl bylo patrně pod prahem jeho rozlišovacích schopností), stala se rukojmím jeho intelektuálně-politických výbojů i Česká republika a její zájmy. Nemohla na tom vydělat a přitom Václavu Klausovi dala hodně, neboť kdo by se o jeho názory ve světě zajímal, kdyby nebyl prezidentem členské země Evropské unie, že?

Evropská unie je organizací sužovanou množstvím obrovských problémů a slepé následování takzvaného hlavního integračního proudu nás opravdu může snadno stáhnout do propasti. Představovala však Klausova kritika, jeho husitské mávání palcátem proti „papežencům“ v Bruselu, realistické sledování zájmů ČR v unii? Sotva. Avšak – proč to vlastně dělal? Přemohl v něm idealistický či alespoň teoretický zápal politickou ostražitost? Nebo si naopak vše chladně vykalkuloval, hnán jinou vášní: touhou po vyniknutí za každou cenu? Těžko přesně říci, neboť v prezidentovi se pravděpodobně mísily oba zmíněné motivy, doprovázeny ještě několika dalšími.

Václav Klaus je zároveň nesporně nejúspěšnějším českým politikem, tedy pokud bychom úspěch měřili léty strávenými ve vysokých ústavních funkcích. Sečte-li se pět a půl roku premiérování, čtyři léta předsedání Poslanecké sněmovně a desetiletka na Hradě, vyjde z toho úctyhodných skoro dvacet let. „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?“ mohl by si Václav Klaus citátem z Jiřího Paroubka spokojeně rýpnout na večírku aktivních i vysloužilých českých politiků.

Dvacet let, to opravdu není jen tak. Dvě dekády samy o sobě napovídají, že Václav Klaus byl především schopným praktikem, mužem, jenž dovedl udržovat ty správné kontakty a zapojit se do vlivných sítí. Politikem, který na jevišti vystupoval jako kovaný konzervativec, thatherista, friedmanovec, euroskeptik a podobně, zatímco v praxi se choval velmi „rozkročeně“, ať již šlo kupříkladu o transformační politiku jeho vlád v devadesátých letech (jež měla překvapivě měkký sociální polštář), či právě o zákulisní vztahy nebo o ochotu velmi pragmaticky jednat s „jevištními“ politickými soupeři – například s Milošem Zemanem a jeho principálem Miroslavem Šloufem.

V této souvislosti se dokonce nabízí i jedna hodně „šťouravá“ otázka: nevybral si Evropskou unii a „zelené“ jako úhlavní nepřátele i z toho důvodu, že ho k tomu ponoukaly síly a struktury, na něž je napojen v zákulisí? Jeho zahraniční cesty byly často nikoliv oficiálními státními návštěvami, ale soukromými výlety placenými různými sponzory, ruské vydání jeho knihy Modrá, nikoli zelená planeta přímo financovala firma Lukoil.

A poněvadž každé rozšíření podílu obnovitelných zdrojů na trzích s energiemi zároveň znamená zúžení prostoru pro obchodníky s plynem a ropou, může se pak ledaskomu vyplatit, aby si pěstoval „opinion makera“ ve významné funkci. A Lukoil pak odkazuje k další „struktuře“, k níž se Václav Klaus dlouhodobě a konzistentně vinul: k Rusku, jemuž integrace Evropy pochopitelně není po chuti. Zvláštními vazbami i sympatiemi k Rusku, tedy k zemi principiálně neliberální a stokrát dirigističtější než jím tolik kritizovaná Evropská unie, připomíná liberál Václav Klaus vegetariána pořádajícího na zabijačce talíř jitrnic.

V roli nepřímo voleného, a tudíž českým občanům neodpovědného prezidenta mohl Václav Klaus hrát roli globálního „opinion makera“ takřka ideálně. Pokud však bude chtít získat nějakou další politickou funkci, paradoxně se mu nabízejí především volby do Evropského parlamentu. Ale v přímých volbách Václav Klaus naposledy startoval v roce 2002 a utržil významnou nevýhru. Nyní mu hrozí ještě něco horšího, a nejen kvůli amnestii. Kde chce sehnat voliče? Příznivci ODS se totiž dosud projevovali jako nejvíce proevropští, nejvíce euroskeptičtí jsou voliči komunistů a část voličů sociální demokracie.

Možná i proto nebude Václav Klaus nakonec riskovat a spokojí se s titulem bývalého prezidenta a se svým institutem jakožto – nikým nevolenou – pseudostranou. Ti, jimž jeho názory obchodně či mocensky vyhovují, svému chráněnci jako neviditelní medvědáři rádi zajistí publicitu i jistý komfort. Zvláště když získá věhlas mučedníka odsouzeného za velezradu za nepodpis Lisabonské smlouvy.

Ale některé senátory a senátorky možná stejně nejvíce děsí představa Václava Klause kráčejícího v čele obrozené ODS k volebnímu vítězství. Tedy varianta opravdu, ale opravdu velmi nepravděpodobná. Pokud se jí skutečně obávají, svědčí to o tom, že politický rozum brali v devadesátých letech a že ho moc nepobrali.

Spustit audio