Pravoslavným světem zmítá spor o autokefalitu neboli samostatnost ukrajinské pravoslavné církve.
Ruská pravoslavná církev dokonce nedávno na zasedání v běloruském Minsku kvůli sporu o Ukrajinu přerušila styky s konstantinopolským patriarchátem.
Při srpnovém setkání v istanbulském Fanaru oznámil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj ruskému patriarchovi Kirillovi svůj úmysl darovat ukrajinské pravoslavné církvi autokefalii. Získala by tak samostatné postavení, které ji zbaví závislosti na Moskvě. Následky schůzky, která se proměnila v diplomatickou roztržku, na sebe nenechaly dlouho čekat.
Dle Konstantinopole, jak se v dobách Byzantské říše nazýval dnešní Istanbul, totiž Ukrajina nikdy nepřestala spadat pod svrchovanost konstantinopolského patriarchy, a ten má tudíž právo udělit ukrajinské církvi samostatnost a hodlá tak učinit.
Jediná v pravoslavném světě dosud uznávaná ukrajinská pravoslavná církev ale spadá pod moskevský patriarchát neboli pod Ruskou pravoslavnou církev. Od počátku ukrajinské samostatnosti však v zemi působí další dvě pravoslavné církve, které prosazují, aby Ukrajina získala v pravoslavné církevní struktuře samostatný status. Donedávna ovšem zaujímaly pozici církví schizmatických, neuznaných.
Podstatu sporu mezi Moskvou a Konstantinopolí sice tvoří výklad historického dokumentu ze 17. století, avšak existují tu ještě jiné pádné skutečnosti. Především fakt ruské agrese vůči Ukrajině, která od roku 2014 vedla k znatelnému růstu podpory pro ukrajinskou církevní nezávislost a poklesu podpory pro moskevský patriarchát v ukrajinské společnosti.
Pro Moskvu ukrajinská autokefalita každopádně znamená vážnou ránu, z církevního i politického hlediska. Měřeno počtem chrámů i kněží totiž ukrajinská odnož Ruské pravoslavné církve představuje zhruba její třetinu.
Ruská pravoslavná církev nevystupuje proti zahraničním vojenským intervencím. Naopak, je jedním z nástrojů ruského militarismu, píše v analýze na serveru Riddle, věnujícímu se politice a společnosti v dnešním Rusku, ruský komentátor a politolog Ivan Preobraženskij.
A odchod Ukrajiny též torpéduje nosnost konceptu „svaté Rusi“, základního ideového pilíře Ruské pravoslavné církve, jež se dosud stavěla do role hlavní dědičky byzantského (či východního) křesťanství, do role duchovního správce všech východních Slovanů, v jejím pojetí vlastně Rusů, byť chápaných šířeji, v kulturně-historickém civilizačním smyslu.
Ruská pravoslavná církev pak zároveň tvoří jednu z opor současného ruského státu. Ukrajinský web Euromaidanpress proto konstatoval, že pokud se nezávislost ukrajinské pravoslavné církve skutečně prosadí, bude to „viditelný symbol fiaska Putinova postsovětského neoimperialismu“.
Udělení autokefality výhledově předpokládá sjednocení všech tří ukrajinských pravoslavných církví, včetně ukrajinské odnože Ruské pravoslavné církve, tak, aby vznikla skutečně jen jedna místní ukrajinská církev.
Ruská pravoslavná církev však zatím dává přednost roztržce s Konstantinopolí, a tudíž riskuje i schizma v rámci celého ortodoxního světa. Snaží se na svou stranu získat spojence, nicméně větší podporu zatím nalezla pouze u Srbské pravoslavné církve.
Jednu důležitou dimenzi celého problému nedávno pěkně shrnul ruský internetový list Gazeta.ru: „Před našima očima se rozpadá slovanský a ruský svět. Moskva přestává být ‚třetím Římem‘, čímž se náš stát mámil skoro pět století. Na co ještě máme být hrdi?“ Vývoj na Ukrajině tak těžce ohrožuje samotnou identitu dnešních etnických Rusů.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
