Johannes Urzidil – poslední velký německý spisovatel z Prahy

02323139.jpeg
02323139.jpeg

„Byl to česky cítící Němec,“ řekl jednou esejista a historik změní Josef Kroutvor o pražském spisovateli Johannesi Urzidilovi. Lépe už to asi opravdu vystihnout nejde.

Dějiny, které nelze oddělit

Narodil se 3. února 1896, jeho otcem byl německý železniční úředník z Chebska, matka byla židovského původu z Prahy. Zemřela, když byly malému Johannesovi čtyři roky. Otec se znovu oženil a tentokrát si vzal ryzí Češku.

Národnostní propletenost tak mohl pozdější spisovatel sledovat od nejútlejších let. O mnoho desetiletí později do své knížky Malý průvodce dějinami Čech napsal:

„Kdo chce psát o historii českých zemí a Slovenska, nesmí očekávat potlesk některého z národů, náboženských společenství nebo stavů těchto oblastí. Dospěje k užitečnému výsledku jen tehdy, když vyvolá nespokojenost všech. Pod pojmem ,všech‘ rozumím Čechy, Slováky, sudetské Němce, Maďary i Poláky, katolíky i protestanty všech vyznání a dále sousedy dějinných procesů, Rakušany a Němce z ,říše‘, kteří jejich průběh velice často určovali. Neboť dějiny Čechů a Slováků nelze nikdy zcela oddělit od jejich funkčních souvislostí s ostatními národy, které obývaly kraje podél Labe, Odry a Dunaje.“

Význam Kafky poznal ihned

Cesta k tomuto poznání byla dlouhá. Už v době studií na Filozofické fakultě pražské německé univerzity publikoval Urzidil v respektovaných pražských německých novinách Prager Tagblatt.

Studoval germanistiku, slavistiku a dějiny umění a současně se stal členem literární společnosti, scházející se v legendární pražské kavárně Arco.

Patřili tam Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch a mnozí další, jejichž jména jsou už zapomenuta. Seznámil se také s Václavem Špálou nebo Janem Zrzavým.

Zřejmě vůbec první publikovaná práce Johannese Urzidila, báseň Die Mutter, vydaná pod pseudonymem Hans Elmar v novinách Prager Tagblatt 12. ledna 1913

Po válce nastoupil na německé velvyslanectví v Praze, kde nakonec získal funkci, kterou bychom nejspíš mohli přirovnat k dnešnímu tiskovému mluvčímu.

Roku 1919 mu v Lipsku vychází první básnická sbírka a o dva roky později má svatbu s Gertrtudou Thiebergerovou, dcerou pražského rabína Karla Thiebergera. Není bez zajímavosti, že její bratr Friedrich Thieberger učil Franze Kafku hebrejsky…

Přátelství s Kafkou přetrhla až jeho smrt. Právě na smuteční slavnosti za zemřelého Kafku mluvil Urzidil společně s Maxem Brodem a už tehdy vyzdvihl význam Kafkova díla pro budoucnost.

Čechoslovák, Němec – a zase Čechoslovák

Urzidil výrazně propojoval českou, německou a židovskou kulturu Prahy, které se jinak vyvíjely spíš odděleně.

V roce 1925 se na vyzvání Karla Čapka stal členem českého Penklubu a roku 1929 přišlo osobní seznámení s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem.

Se souhlasem Masaryka přeložil Urzidil do němčiny Českou otázku a předkládal i Benešův životopis.

V meziválečném období se Urzidil stavěl za kulturní autonomii Němců v rámci Československa, nesouhlasil ale s nacionalistickými tendencemi. Značný podíl na negativních vztazích německé menšiny k československému státu přisuzoval Čechům.

V roce 1930 byl z pracovních důvodů donucen přijmout německé státní občanství, které mu paradoxně zůstalo i po únoru 1934, kdy obdržel na velvyslanectví výpověď.

Pamětní deska Johannesa Urzidila v Praze, ulice Na Příkopě. Autor fotografie: Gampe

Začínala rychlá nacifikace Německa a pro intelektuály Urzidilova typu nebylo na německých úřadech místo. České občanství získal zpátky na podzim 1935.

V té době jej živilo psaní výtvarných a divadelních kritik, pracoval také na knize Goethe in Böhmen.

Složitá mezinárodní situace přivedla pražské ministerstvo zahraničí v roce 1938 na nápad vydat německy psaného průvodce po Československu. Zakázku získal Urzidil, než ale stihl práci dokončit, přišel 15. březen 1939 a sazba byla rozmetána.

Poslední velký spisovatel z Prahy

V létě 1939 odjel Urzidil s manželkou z Protektorátu přes Rakousko do Itálie a odtud lodí do Velké Británie. Ihned se sice spojil s exilovými kruhy okolo Edvarda Beneše, ale spolupráci přerušil v okamžiku, kdy se začaly objevovat první úvahy o poválečném vysídlení Němců. V únoru 1941 odjel do USA.

V exilu budil jako Němec spíš nedůvěru, takže příležitostné publikování a několik knížek jej nemohlo uživit. Na chleba si vydělával jako kožedělný řemeslník (vázal knihy a vyráběl dekorativní předměty z kůže).

Americké občanství získal až v dubnu 1946 a až za dalších pět let jej zaměstnala německá redakce Hlasu Ameriky ve vysílání pro Rakousko. Po dvou letech byl propuštěn v rámci takzvaných „mccarthyovských čistek“.

Po nějakém čase mohl začít pro Hlas Ameriky opět pracovat, ale už jen jako externí spolupracovník. Od roku 1953 pravidelně jezdil do Evropy, především Německa a Itálie.

Od roku 1956 začaly v Německu také opět vycházet jeho knížky, za které rychle sklidil řadu významných ocenění. Urizidil své literární práce často situoval ještě do dob před první světovou válkou.

V Evropě, která se v polovině 50. let stále do značné míry vzpamatovávala z válečného rozvratu, vyvolávaly jeho knížky nostalgickou vlnu vzpomínek na léta, kdy byl na kontinentu klid.

Zřejmě v té době se o Urzidilovi začal mluvit jako o posledním velkém německém spisovateli z Prahy.

Spravedlnost je poutník

Sedmá Urzidilova cesta do Evropy začala v říjnu 1970 a vedla přes Německo a Rakousko do Itálie. Do Říma dorazil 31. října – a 2. listopadu tam zemřel na mozkovou mrtvici. Bylo mu 74 let.

Zásluhou římského Rakouského kulturního institutu byl Urzidil pochován na jednom z (pro Němce) nejčestnějších míst: ve Vatikánu při levé straně chrámu sv. Petra na hřbitově Campo Santo Teutonico.

Druhý publikovaný text Johannese Urzidila, báseň Abend ind der Stadt, opět pod pseudonymem Hans Elmar. Prager Tagblatt 17. srpna 1913

V češtině začaly jeho knížky vycházet od roku 1985, daleko víc ale až po roce 1990, kdy byl českému čtenáři představen jako mimořádný český (v zemském smyslu) vlastenec.

Přestože Urzidil patřil k významnému okruhu pražských židovských spisovatelů, na rozdíl od Kafky nebo Wefla se nikdy nestal světovou ikonou.

Filmový a divadelní režisér David Kačab k tomu uvedl: „Klasický příklad autora tvořícího v prostředí rakouského mocnářství, které dějiny zcela rozrušily a překopaly. Žádná z následnických národních literatur o něj nejevila zájem. Ta česká ho nepřijala, protože nepsal česky, rakouská, protože nebyl dostatečně velký, aby ho adoptovala, a německá, protože s ní vlastně neměl v onom ,říšském‘ slova smyslu nic společného.“

A literární kritik Viktor Šlajchrt shrnul život Johannese Urzidila takto: „Za první světové války držel Urzidil s Čechy, po Versailles dával za pravdu stížnostem Němců, nástup Hitlera jej přivedl opět k Čechům, avšak poválečný odsun českých Němců okamžitě odsoudil. – Spravedlnost je poutník a slušný člověk putuje s ní – napsal pár let před smrtí v textu Nezaujaté ohlédnutí.“

Pohnutý životní příběh Johannese Urzidila vám v pořadu Portréty přibližuje publicista Pavel Hlavatý. Zazní i řada ukázek z Urzidilova díla a také unikátní záznamy jeho hlasu. Poslechněte si je kdykoli nahoře v článku nebo v audioarchivu.