Jiří Tichý: Tak dost III

Praštil jsem pěstí do stolu a zařval jak raněný tur TAK DOST! V životě zareagoval jsem takto vznětlivě potřetí: Poprvé v květnu 1988, když jsme s básníkem Ivanem Martinem Jirousem v hotelu Kriváň, jemuž jsme i tehdy prvorepublikově říkali Graff, smolili text petice, protestující proti zabití vězně svědomí Pavla Wonky. Podruhé o deset let později, v únoru 1998, při psaní emocionálního textu, reagujícího na zavraždění mladé Romky (Cikánky, chcete-li) Heleny Biháriové skupinkou zdivočelých nácků z Vrchlabí. A nyní.

Do stolu jsem bouchl a zařval jak zmíněný sudokopytník také počátkem května. Po vyslechnutí nemístného prezidentova výroku na adresu odsunutých (vyhnaných, chcete-li) sudetských Němců před Českým rozhlasem. Po plnicím peru jsem však nesáhl, neb si jeho ostří schovávám na nějaký ještě nemístnější Zemanův žblebt.

Vím, pan Škromach není první politický matador, kterému v mravním rozhořčení vyklouzlo přirovnání čehosi nemravného (eufemisticky řečeno) z nacistického či bolševického diktátorského vládnutí s čímsi notně současným. Tahle nepromyšlená (doufám) orálně-fekální střílení od boku jsou mi protivná víc, než cokoli jiného, vycházejícího občas z úst politiků. Ona zločinná období se mě a mojí rodiny totiž osobně dotýkají. Ostatně, výrok ministra zahraničí o „pokračování protektorátní politiky a politiky Gottwalda“, v souvislosti s prezidentovým odmítnutím jmenovat jistého intelektuála profesorem, byl také nefešácký úlet. Ale zpět ke Škromachovi.

Ví on snad opravdu jistě, že pan Kalousek chce kromě dětského lázeňského komplexu „ukrást pro kamarády, co se ještě dá, a pak to nechat těm, co přijdou po něm“? Ví-li to, nechť okamžitě podá na ministra financí a na vládu žalobu. Domnívá-li se to pouze, potom ať zastrčí svůj Smith and Wesson zpět do pouzdra a ministrovi se omluví.

Post Scriptum: Netvrdím, že se v této (naší, chcete-li) zemi nekrade, nelže a nepodvádí. Jsme toho denně mediálními svědky, naštěstí. Koneckonců tahle neřádstva nevymyslel novodobý kapitalismus. To jen někteří (mnozí, chcete-li), co se k němu od osmadevadesátého roku urputně hlásí, dovedli, díky předlistopadovým „zkušenostem“, ono neřádstvo k dokonalosti. Mladí rozkradači v bílých límečcích, převzali jen jejich „dovednosti“. I přesto tvrdím, že na nápravu věcí veřejných (myslím s malými v) není nikdy pozdě. TAK DOST říkám však kategoricky laciným úkecům, pronášeným bez znalosti věci, jimž spisovatel Petr Chudožilov v době měkčí totality říkával „kydy naší midy“.