Jiří Stránský: Ztracená noblesa
Několik let jsem si ve Svobodné Evropě povídal s Ivanem Binarem o tom, co mě těší a co mě štve. Tak se ona nepravidelná série i jmenovala: co těší a co štve Jiřího Stránského. A vycházela z definice rozdílu mezi optimismem a pesimismem, jíž má obdivuhodná babička velmi poznamenala celý můj život. Ačkoliv byla manželkou po dlouhá léta vysoko postaveného prvorepublikového politika, ponechala si - stejně jako dědeček - selský rozum, jímž se po mnoho generací řídily jejich rody.
Říkávala, že optimistu víc věcí těší a pesimistu víc věcí štve. Pomáhalo mi to, i během mého téměř desetiletého věznění za komunistů. A dodnes mi to umožňuje bránit se obecnému zklamání ze všeho, co se děje na našem českém písku - díky našemu evropskému předsednictví i s přesahem za naše hranice na všechny světové strany.
Když jsem začínal hovořit s posluchači Rádia Česko, svému redaktorovi jsem celkem rád slíbil, že se budu snažit, aby se mé mluvené fejetony zabývaly politikou co nejméně. Nejlépe vůbec ne - množství lepších zájmů než politika je všude kolem nás a na každém kroku. Nevadí mi, že politika zasahuje do mého života ať chci, či nechci - Masajové taky berou jako nedílnou součást svých existencí šelmy, co žerou jejich domácí dobytek.
Všude kolem je přece nepolitických témat - skoro se mi chce říct až běda. Dnes ale musím přiznat, že nejen choreografie politických tanečků posledních dnů, ale i jejich sólisti taky mně vtancovali do uvažování, dokonce tolik, že spoustu času musím věnovat jenom soustředění, abych ty tanečky nevnímal. A stejně je mi to pořád častěji a pořád míň platné.
Řekl jsem, že mi nevadí politika, to ano, ale vadí mi, že se z té politiky čím dál víc vytrácí noblesa. Vím, že tahle vlastnost není dána každému, taky ale vím, že ji lze přijmout za svou, stejně, jako politici přijímají za svůj programy svých stran či lékaři uznávají Hyppokratovu přísahu. Takže bychom se vlastně měli divit, jak to, že je té noblesy mezi našimi tancujícími politiky jak šafránu.
A otevřeně a veřejně se musím přiznat, že při pomyšlení na noblesu Karla Schwarzenberga a nenoblesu toho, co by rád nastoupil na jeho místo, mám nutkání se - v případě, že by se to stalo - veřejně omluvit namyšlenému prťavému maďarskému grófovi, co se stal francouzským prezidentem, přiznat mu právo na to, že nás nemá rád.
Kdo mě teď poslouchá, možná zapochybuje: to ať vykládám holubům, že bez noblesy to v politice nejde. Protože noblesy je už tak málo, že v politice prostě nechybí. Že ji náhodou někdo má, je opravdu jen náhoda. Jenže ono je to tak, že noblesa v sobě nese vzdělanost, charakternost, věrnost myšlenkám, Minule jsem hovořil o populistech a o tom, co v minulém století jejich DRANG NACH MACHT neboli draní k moci všechno způsobilo, kolik milionů životů stálo.
Člověk by řekl, že alespoň ta poslední desetina minulého století mohla těch devět předchozích sečíst a podtrhnout a z tohoto účtu vyvodit závěry pro nové století v novém tisíciletí. Jak ale vidno z obrázků naší (podhradní i hradní) i evropské i americké i ruské politiky, závěry se moc nekonají. Možná tu a tam, ale nic moc. No sir, říkají Angličané, když samotné No se jim zdá málo.
Takže tohle mě tedy hrubě netěší - proto honem něco těšivého. Na rozehřátí srdce (když ten sníh na horách ne a ne odtát) a na potvrzení, že ani teď nedovolím ničemu, co nám kazí ovzduší, dostat se mi pod kůži, a že - jako jiní tam mají tuk - tam mám zásoby všeho možného, co těší. Například skautíky, co si mě jako praskauta pozvali na schůzku svého oddílu, abych jim odvyprávěl něco, podle čeho by v létě mohli hrát na pokračování táborovou hru.
Nebo čtyři čtrnáctiletá děvčata, která vynesla v zubech z vozu metra opilce, obtěžujícího jednu starou paní. Srovnejte si to se čtyřmi dospělými mstiteli, co v zubech vynesli z parlamentu poslední zbytečky uvážlivosti. Hezký den s něčím, co vám udělá radost...
Autor je spisovatel
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.