Jiří Stránský: Standa mi jen poodešel

21. únor 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kameraman Stanislav Milota

Za okny je skoro 15 teplých stupňů, na bezu pod mými okny se hemejří sýkorky rozradostněné sluncem. A mně je smutno.

Ano: Sebral se a odešel jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy potkal. Stanislav Milota.

Karel Hvížďala: Stanislav Milota, svérázný žižkovský kreativec

Kameraman Stanislav Milota

„Všichni jsme na Žižkově začínali v patnácti. Šel jsem rovnou na Barrandov. Měl jsem jen čtyři obecné, pět měšťanek a nazdar tvá Máňa.

Před 55 lety na Barrandově, kam mě protlačil režisér Mac Frič navzdory protestům strany i ROH jako svého asistenta, jsme se potkali na chodbě. Zůstal přede mnou stát a prohlížel si mě.

Pak řekl, že si zločince představoval jinak. Dodal, že každý slušný Čech by si měl odsedět dva roky, aby věděl, zač je toho loket. Až při odchodu řekl, že ví, že jsem seděl skoro osm let a to že je něco jinýho – byl Žižkovák, nemohl říct jiného. Tenkrát točil svůj první film jako hlavní kameraman.

Řekl mi to někdy ve dvě u piva – Fričův pomocný režisér mě učil, jak se dělají takzvaná střeva filmu, ale sám tomu moc nerozuměl, takže to za několik týdnů vzdal, a na mě v ten den začal křičet, že ho neposlouchám, a odešel. Jako že kvůli mně.

Prý si to se mnou vyřídí

Standa se mi snažil vysvětlit, jak se točí film, ale ničemu jsem nerozuměl. Řekl na to, že mě stejně brzy vyhoděj, protože takový lidi jako já nemají na Barrandově co dělat, a smál se.

Byl jsem tam ještě tři roky, jelikož nade mnou držel ruku tehdejší ředitel Harnach, takže jsem mohl dělat pomocného režiséra Hynku Bočanovi na krátký pracovní úvazek, nebo jak se tomu říkalo. Se Standou jsme se potkávali dál, ale pokaždé jen na kafe – nikdy jsem neměl pivo rád, pokaždé mi připomnělo, jak si na lágru santusáci do nejslabšího piva stříkali obsahy minimaxů.

Vlasta Chramostová a Stanislav Milota o 21. srpnu 1968: Ani jsme nestihli mít strach

Vlasta Chramostová a Stanislav Milota

Pokud patříte mezi ty, kdo tu dobu pamatují, vzpomenete si i dnes, po 45 letech, co jste dělali v okamžiku, kdy vojska Varšavské smlouvy překročila hranice naší republiky? Třeba taková Vlasta Chramostová si na to vzpomíná velmi dobře…

Občas jsem měl pocit, že byl taky zavřený, ale pokaždé na to řekl, že se na Žižkově naučil všecko… Omlouvám se: viděl jsem hodně smrtí, ale dostal mě hlavně odchod mé ženy a Standy.

Jednou se mě zeptal, proč nejsem v disentu. Řekl jsem, že tehdy, jak se podepisovala Charta 77, Rudé právo napsalo, že Chartu podepisují hlavně zločinci a komunisti, které strana vyhodila. A že mě Václav Havel požádal, abych nepodepisoval, když jsem tak dlouho kutal uran – jak jsme Havel a já a další a další tehdy mohli tušit, že nás za pár let soudruzi znovu zavřou!

Vlastě i Standovi jsem tehdy půjčoval své rukopisy, co jsem si propašoval z prvního kriminálu a měl jsem radost, že se jim líbily. Krátce po Listopadu letěl Václav letadlem plným ministrů a novinářů do USA, aby jejich prezidentovi oplatil jeho návštěvu v Praze.

Standa byl tehdy šéfem Václavovy kanceláře, a jen co odletěli, dostali jsme od prezidenta naší federální policie doklad, že generál vnitra Lorenc chystá další revoluci… Bylo tam popsané, jak se to stane a tak podobně.

Jiří Stránský

No. Nakonec jsme se zasmáli, jelikož tehdy byl federálním ministrem vnitra nějaký Sachr, který v tom taky jel a taky něco podepsal. Teď mi ale do smíchu není. A to je můj důkaz, že mi Standa jen poodešel.

Jako před skoro devíti lety má žena. Skoro ho slyším, jak ji prosí, aby pokaždé řekla, když jí budu ubližovat – že si to se mnou vyřídí. Měl bych možná něco říct o tom, jak Vlasta psala ty své paměti či jak se u nich hrálo bytové divadlo, ale to patří jiným. My fakt byli jen kamarádi...

Spustit audio