Jiří Stránský: Si gádžo lebo Cigán?

23. prosinec 2008

Včera jsem jel vlakem do Brna, kde se v Divadle Husa na provázku konal dialog o stavu našich myslí a duší a srdcí, který před půldruhým měsícem začal Václav Havel. Za sebe jsem to trochu bral i jako popasování s adventem. Mluvilo se tam i o rasismu na český způsob, především o rasismu vůči Romům a mně se velice chtělo vyprávět o tom, co jsem zažil právě na té cestě za večerním zpytováním, ale ovládl jsem se - najednou jsem měl podezření, že prozrazením onoho zážitku bych cosi zkazil.

Přestože do našeho povídání s Otakarem Motejlem a Ruth Kolínskou (vedeného Renátou Kalenskou) ten zážitek vlastně patřil. Ale i Vám se určitě nejednou stalo, že jste dostali strach, že něco zakřiknete. Dobrou známku ve škole dobrou smlouvu, hlavní a vytouženo roli. Teď už o té příhodě mluvit můžu. Tady je:

Už mnohem radši jezdím vlakem než autem. Jednak proto, že se vlaky konečně zkultivovaly, že jsou mnohem pohodlnější a příjemnější a vlastně i lacinější (kdybych jel autem sám), a hlavně bez všech silničních rizik. Nemusím dávat pozor na cestu a můžu se věnovat nějakému konání, ale i nekonání. Můžu si číst, můžu spát, můžu oboje. Můžu dokonce i přemýšlet, ne-li přímo cosi tvořit. A pak ve chvíli, kdy můj člověk začal sám sebe přesvědčovat, že stejně nic kloudného nevymyslí a že vlastně takový šlofík by mu určitě prospěl ze všeho nejvíc, do tohoto mého konání nekonání vstoupil tříletý mládenec.

Seděl jsem v sedadle (skoro se mi chce říct, že spíš klubovce), které bylo součástí čtyřsedadlí kolem stolu natolik velikého, že řada pánů kolem (a jedna dáma) na týchž stolech obcovali se svými notebooky. Já na stole měl noviny, povídky Chestertonova Otce Browna a rozepsaný dopis Milanu Lasicovi. Než jsem mládence se spoustou černých prstýnků místo vlasů stačil někam zařadit, chytil se stolu a s upřeným pohledem se zeptal: Jsi starý otěc?

V mém věku se souhlasí. Som, řekl jsem. Chvilku si mě prohlížel, pak řekl: Si gádžo lebo Cigán? Nemohl jsem odolat: Čo myslíš? Rozradostnil se: Si Cigán, a posadil se vedle mě. Řekl, že se jmenuje Štefan a že byl s maminkou a tatínkem v Praze na promoci maminčina brata. UjaDéža. Byl dobře oblečený, umytý, málem by se dalo říct, že voněl. Zkrátka Rom. Pak přišla jeho zděšená maminka, kultivovaně se mi omluvila a poděkovala. Starý otěc je tiež Cigán, snažil se jí vysvětlit.

Řekl jsem jí, jak mě v padesátých letech na Pankráci Cikáni pasovali na čestného Cikána (měl jsem tehdy vlasy ještě černější než oni a kůži ještě bronzovější), protože jsem jim psal stížnosti súdruhovi Gottwaldovi. A nadosmrti mi bylo dovoleno je nazývat Cikány. Maminka Štefana mi naslouchala a pak tiše řekla, že dědeček jejího muže zůstal v Osvětimi a její dědeček v padesátých letech dostal dvacet pět let za to, že u Lanžhota převáděl gádži přes hranici do Rakouska.

Poslouchal jsem ji, jak vyprávěla, co sil je stálo, než jim sousedé uvěřili, že jsou stejní jako oni. A pak večer v Divadle Husa na provázku můj skautský bráška a kamarád Ota Motejl vyprávěl, že všechno bylo v Janově jinak a že je mu smutno z toho, jakým způsobem se toho chopila média. A politici. A tak mě napadlo, že do našich nynějších Vánoc se ona cikánská madona s Ježíškem Štefanem velmi, velmi hodí.

Veselé Vánoce.

Autor je spisovatel

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.