Jiří Stránský: Předprázdninová pozorování

Co mě na tom fascinuje, je každodenní zjišťování, že volokrkové jsou i mezi vysoce postavenými. Možná i proto že i oni (podobně jako ovce či kukuřice) mají v současné době mnoho mutantů, a nepatří mezi ně jenom ti, co mají volské šíje. On takový volomozek nebo voloduše... stačí se rozhlédnout, občas se podívat na zprávy, na doprovodné obrázky...

8. června bylo Medarda a všichni jásali, že - jelikož se žádná Medardova kápě nekonala - bude krásně. Zatím se pranostikám moc nevede, dokonce tolik, že velká voda zase zabíjela. A to je člověku líto. O to víc, že se nemůže ubránit pocitu, že ty zmarněné životy byly zmarněny zbytečně. Ne že se stala chyba s počasím (na což by hlava státu nepřistoupila...), ale spíš - třeba - s těmi, co měli účinnou ochranu proti vodě na hrbu, ale setřásli ji. Jako kapky deště.

Taky jsem zvědavý, kdo všechno se bude při povodních vymlouvat na krizi. Je to vůbec zvláštní - s tou krizí. Když jsem si šel koupit noviny v sobotu, kupovala přede mnou jedna paní časopisy za 279 korun. Když už měla asi pátý, řekla, že zaplatí. Mezitím si vzpomněla, že by chtěla ještě támhleten, a tak ještě (zase) pětkrát. Při tom říkala, že musí být ve vybírání opatrná - taky už si nemůže kupovat všechno, co by chtěla. I na ni dolehla krize.

Už delší dobu v tramvajích a metrech pozoruju ty, co si koupili Blesk či něco Blesku podobného. Vyjímám z toho penzisty, pro něž tyhle časopisy znamenají v jejich samotě cosi jako společnost. Při tom si zároveň uvědomuju, že by nejspíš čtenářů z této věkové skupiny ubylo, kdybychom jim líp a víc nejdřív naslouchali a pak na základě naslouchání ně našli něco, co by jim i v té samotě chutnalo víc než Blesk (a Aha či Šíp). Nebo dechovka. Nevím, možná se mýlím, ale při mém pozorování a naslouchání se k Blesku a jemu blízkým právě nejvíc hodí dechovka.

I to je zvláštní: nejdřív ze všeho krize nedovoluje podporovat kulturu a vzdělání a stáří a nemohoucnost. Za komunistů jsem mohl dělat jen takové věci, jako - například - nosit ve Státním souboru písní a tanců cimbál a věšáky s národními kroji. Teď se tito komunisti chlubí, že za nich se kultura podporovala mnohem víc. Jakož i vzdělání. Až po marx-leninismus. A hvězdné postavení dechovek. Vlastně jsem byl stranou a vládou podporován jako nosič cimbálu. Nosič kultury. Proč by mě měli podporovat jako - dejme tomu - spisovatele? Nebo překladatele? Když jako nosič jsem byl spolehlivý (byť především proto, aby mi ten metrák něco neudělal, taky ale proto, že rozbít ho by byla veliká veliká škoda), ale jinak?

Taky mě překvapily demonstrace proti státním maturitám a nejdřív jsem si říkal, že to je tím, že ti studenti to chápou stejně málo jako já. A se zpožděním mi došlo, že protesty proti oněm maturitám byly zároveň jejich maturitou: složili zkoušky dospělosti, které začaly účastí (ať už skutečnou či internetovou) na vaječných protestech. Poznali sílu svých hlasů. To jako součást dospělosti není málo. Jeden můj kamarád potkal v metru jednoho protestujícího, který měl na malé tyčce připevněný malý kus papíru, na němž bylo napsáno BACHA NA NÁS!

Nakonec to vypadá, že tento způsob léta by mohl být možná i zajímavý. Odkládám noviny, jdu balit, pojedu na venkov. A pěkné prázdniny přeju.

Autor je spisovatel