Jiří Stránský: Když jdu do školy

V té škole jsem už byl besedovat potřetí (vědí, že jsem tehdy dávno byl jejím žákem), ale předtím jsem si - možná i proto, že jsem ještě učil a byl prezidentem PEN klubu a vedl Fond kinematografie - všechny ty zvláštní souvislosti neuvědomoval. Samozřejmě že jsem si vzpomněl, ale spíš na to, jak jsme se v zimě klouzali po ledu v ponožkách než třeba na to, že v páté třídě mi nacisté ukradli tátu do Terezína a pak Osvětimi. A pak že ty letošní osmičky nefungují!

Do toho ještě adventní čas a stále usilovnější pomyšlení na všechno, čeho se advent týká a čeho se s takovou radostí a lehkostí zbavujeme. Vztahů. Slušnosti. Poctivosti. Ohleduplnosti... Všeho (a mnohého dalšího), co na současném politickém nebi ne že není, ale v očích a pocitech politiků nemá co dělat. O tom jsem ale nechtěl mluvit - to rád přenechám jiným. Chci mluvit o tom, že ti deváťáci, s kterými jsem si tentokrát povídal, byli zase o něco pozornější a poučenější než ti z předchozích setkání.

Jistěže je to i tím, že díky Člověku v tísni se do škol čím dál líp a víc dostávají ony Příběhy bezpráví, tedy příběhy z časů, kdy si Čechoslováci byli navzájem vlky. To by se mi vlastně v tenhle adventní čas nemělo říkat rádo, ale na druhé straně je mnohem důležitější, že se to ty děti konečně dozvídají hned z několika stran, než aby je dál někdo udržoval ve sladké konzumní nevědomosti.

V jiné škole (o dva dny později) se mi zase stalo, že mě na chodbě zastavila jedna paní učitelka, už trochu starší, a děkovala mi, že tentokrát prostřednictvím Zdivočelé země jsme oživili i její vlastní vzpomínky na osmašedesátý a že i ona si uvědomila, jak málo se s dětmi o tom mluví.

V té škole se taky přihodilo cosi, co se mi za všechny ty roky, co si se studenty a žáky povídám, ještě nepřihodilo: jedno děvče se mě zeptalo co to je - ta krize? Za mlada jsme velikému překvapení říkali, že "čumíme, jak auťák" a asi jsem se opravdu tak tvářil. Krize... krize. Samozřejmě že jsem pochopil, jaká. Taky ale vím, jakým malérem je třeba krize vztahů nebo krize v dorozumívání. Tvůrčí krize. Ale hospodářská? Když to ani ekonomové nejsou schopni sami přesně pojmenovat.

Řekl jsem jí teda, že třeba taková kule z matiky je nejen malér, ale krize. Krize v tom smyslu, že se s tím musí něco udělat, i kdybychom nechtěli. A že jsme něco podcenili, nebo neudělali. Že si myslím, že tuhle krizi jsme si na sebe připravovali všichni - nejenom politici a ekonomové. Že to je taky krize z nenažranosti. A že to je takový velký transparent na obloze, kde je napsáno, že už je nejvyšší čas, abychom všechnu energii, kterou vynakládáme na své sebezničení, věnovali na svou záchranu.

Podle výrazů těch deváťáků jsem poznal, že o tom přemýšlejí. Podobně jako si předtím snažili představovat nesvobodu. Ti už naprosto svobodní.

Autor je spisovatel