Jiří Slavíček – pařížský hlas legendární Svobodné Evropy
V 80. a 90. letech mohli posluchači Rádia Svobodná Evropa poslouchat nezaměnitelný hlas jeho pařížského zpravodaje, který se hlásil jako Adolf Bašta. Nezaměnitelnou dikcí dokázal posluchačům přiblížit složité problémy francouzské politiky, stejně jako novinky ze světa módy nebo techniky.
Proč dávat bestii lidskou tvář?
Narodil se v září 1943 jako Jiří Slavíček – a i když na svět přišel v Praze, vyrůstal u prarodičů nedaleko Písku. Maturoval na gymnáziu ve Vimperku. Jak to dopadlo s jeho vysokoškolskými studiemi, v tom se prameny i vzpomínky pamětníků rozcházejí: údajně začal studovat žurnalistiku, kterou ale nedokončil a přešel na studia psychologie – nebo to mohlo být i opačně. Někteří pamětníci hovoří o diplomu z psychologie, jiní si pamatují na jeho vysokoškolskou novinářskou praxi v redakci Večerní Prahy.
O Jiřím Slavíčkovi v dalším pořadu z cyklu Portréty hovoří historik Prokop Tomek, který se dlouhodobě věnuje historii Rádia Svobodná Evropa.
Od roku 1965 měl spolupracovat s časopisem Student, koncem roku 1967 se měl na krátký čas stát jeho kmenovým redaktorem. Spolužáci na něj vzpomínají jako na veselého, někdy až bohémského člověka, který občas něco slíbil a nedodržel. Zlomový byl pro něj rok 1968. Iluze o tehdejší vládnoucí straně neměl.
„Pro mě byl komunismus s lidskou tváří to nejhorší, co mohlo na střední Evropu dopadnout. Když přiznáme, že bestie je bestie, tak proč bychom jí měli dávat lidskou tvář?“ vzpomínal později. V prosinci 1968 odešel legálně do Francie, kde v noci pracoval jako vrátný a barman v hotelu a přes den pokračoval ve studiích. Po nástupu pražského normalizačního vedení se už do Československa nevrátil; později byl za údajně nepovolené opuštění republiky v nepřítomnosti odsouzen.
Na kávě s Mitterrandem
Na počátku 70. let si přivydělával v pařížské redakci Svědectví u Pavla Tigrida. Právě díky Tigridovým přátelským vztahům s mnoha zajímavými lidmi se Slavíčkovi podařilo nejprve získat práci editora nočního zpravodajství rozhlasové stanice France Inter (nakonec zde pracoval přes třicet let) a později se stal pařížským spolupracovníkem mnichovského Rádia Svobodná Evropa.
Ve Svědectví a později i ve Svobodné Evropě používal pseudonymu Adolf Bašta, pod kterým se nesmazatelně zapsal do povědomí posluchačů v celém Československu. Ve svých příspěvcích míchal bonmoty, vtipné historky, překvapivé závěry – a to vše pronášel specifickým projevem, v jakoby nekonečných souvětích bez teček. Bydlel na jižním předměstí Paříže ve čtvrti, obývané převážně přistěhovalci (v okolí byl údajně jeden z mála bílé pleti) a dokázal tak posluchačům zprostředkovat skutečnou Francii, nikoli pouze tu „oficiální“ z tiskových konferencí.
Posluchači oceňovali jeho schopnost shrnout složité záležitosti do několika výstižných vět, i proto patřil mezi mimořádně oblíbené zpravodaje. „Působil dojmem, že s Françoisem Mitterrandem denně chodí na kávu,“ řekl později o Slavíčkových znalostech všech detailů francouzské politiky komentátor Českého rozhlasu Plus Radko Kubičko, který pobýval v roce 1990 v Paříži a se Slavíčkem se seznámil.
Litr kávy k snídani
Po roce 1990 Slavíček rozšířil okruh médií, se kterými spolupracoval. Jeho hlas se ozýval i z vysílání Českého rozhlasu a některých slovenských rozhlasových stanic, pravidelně se objevoval ve vysílání České televize, přispíval do Lidových novin. Pro Českou televizi Ostrava natočil dvacet dílů cyklu Postřehy odjinud.
Ochotně, srozumitelně a s mimořádnou dávkou znalostí komentoval pro české diváky, posluchače a čtenáře události na francouzské politické scéně. Byl populární osobností pařížské české komunity, kde platil za „tvrdého pravičáka“ – a zároveň neskutečného znalce pařížských kaváren, restaurací a bister. To vše ostatně českých čtenářům popsal v knížce Bašta mezi žabožrouty, kterou napsal společně s Petrou Svobodou a která vyšla v roce 2009.
Jiří Slavíček zemřel 4. března 2011 ve svém pražském bytě jen pár dní poté, co přicestoval z Paříže. Podle některých pamětníků mohla být jeho relativně brzká smrt následkem dlouhodobě převráceného životního cyklu; v noci pracoval, ve dne toho moc nenaspal: „Snídal se litr silné černé kávy a deset až patnáct cigaret, dokud nemusel s kouřením ze dne na den přestat,“ vzpomínal publicista Jan Lacina.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
