Jiří Peňás: Pozorovatel zvěře

Ale tohle už vypadá jako nějaký politický komentář, ale ten já psát nechci, mým úmyslem je skutečně napsat jen o svém pozorování zvěře, které provádím ze svého okna nebo v bezprostředním okolí svého bydliště, jímž je horní část pražského Smíchova. Tak tedy, prase divoké jsem tu ještě nespatřil, myslím, že je to na něj přeci jen příliš daleko od lesa a volné přírody, snad jedině kdyby někomu utekl z domácnosti, kde by jej choval pro potěchu. Největším zvířetem, které tu poměrně běžně potkávám je tchoř, zvláště ve večerních hodinách, když jdu skrz park Na skalce, často mi přeběhne přes cestu, pak se zastaví a chvíli jako by čeká, co dál. Tchoř je jistým způsobem démonické zvíře, neboť jeho tělo obsahuje známou tukovou žlázu, jejíž obsah je tak odporný, že se dialekticky mění v opak a vyrábí se z ní voňavky. Ne že bych si přál ucítit tchořovo tajemství naplno, ale když ho spatřím, jsem jím přece jen trochu přitahován, takže se ho chvíli snažím chvíli pronásledovat, běžím za ním, on si se mnou trochu jakoby hraje, zmizí, pak se zase objeví, schovává se pod zaparkovanými auty, já ho tam hledám, přitom se trochu bojím, jestli na mě nevybafne, ale on ne, už je zase někde jinde. Tento tchoř se mi jeví jako neškodný samotář, hrabe se v popelnicích, jež sdílí s potkany, kteří ale mou pozornost tolik neupoutávají, neboť se pohybují rychleji a je jich víc. Tchoř je naproti tomu individualista, ven vychází za soumraku a jeho mravy mi připadají dobré. Nemyslím si, že by nadmíru používal svou žlázu, většina zápachu v této zemi pochází z jiných zdrojů. To skutečně není politický komentář. Mými nejoblíbenějšími savci jsou veverky. Ty sleduji z okna a vidím je skoro každý den, jak plavně a jako by nehmotně poskakují z větve na větev. Jsou dvě, předpokládal bych, že jde o manželský pár. Jedna je spíše do hnědá, druhá klasicky zrzavá. Jakého je která pohlaví, nemám tušení, zdá se mi, že mezi nimi vládne rovnost, chvíli honí ona jeho, chvíli naopak, aniž by věděly, kdo je kdo. Veverka je přitom hlodavec, příbuzný potkana, ale jedná se o diametrálně odlišného tvora, neboť okamžitě budí naše sympatie, aniž by se o to musela veverka příliš snažit. Lidé jsou jí nejspíš zcela lhostejní, jde jí jen o ty oříšky a šišky, přičemž se zdá, že se nepřejídají, protože to by nemohly tak pěkně skákat. Pohled na veverky nás vrací do dětství nebo naopak posouvá do senility, třeba já se přistihnu, že se na ně pokaždé usmívám jaksi blaženě a přeju si být s nimi.

Kromě tchoře a veverek bych přepokládal, že bude-li mít člověk štěstí a trpělivost, může uvidět lasičku, kunu a netopýra. Ty zprvu připomínají vlaštovky, ale létají jen v noci a jaksi zvláštně sebou škubou. Pověra, že se zaplétají do vlasů snad již patří minulosti, ostatně ne každý má dostatek vlasů, aby do nich mohl být netopýr zavěšen. Nočním tvorem je i ježek, který se v okamžiku ohrožení stočí do klubka, se kterým si pak méně inteligentní lidé má tendenci hrát, přičemž se lehce popíchají nebo dostanou blechy.

Divoké zvěře je tedy i na takovém Smíchově dostatek, což je zárukou spokojeného a plného života.

Autor je redaktor časopisu Týden