Jiří Paroubek a média

Nemíním se zabývat jeho názorem na komentátory (i když si mimo jiné stěžuje i na kolegu Jiřího Ješe a na mě), na to má plné právo a jen potvrzuje to, co stojí ve všech učebnicích žurnalistiky na celém světě, viz třeba u nás přeložená kniha Michaela Kunczika, profesora sociologie v Mohuči, Základy masové komunikace, v níž se píše, že za objektivní považuje každý politik jen ta média, která mají stejný názor jako on. Rovněž je ale třeba připomenout, že při kritice médií by i politik měl rozlišovat mezi komentáři a zpravodajstvím. Objektivní a vyvážené může být jen zpravodajství, komentáře vyjadřují vždy subjektivní názor, i když by měly zachovávat jisté komunikační analytické standardy, což u nás v médiích většinou nejde. Důvod je prostý: komentářům je vymezený příliš malý prostor a elektronická veřejnoprávní média analytiky vůbec nezaměstnávají. Navíc je u nás dlouhá tradice fejetonů a někteří autoři si pletou žánry.

Za větší problém ale považuji to, že pan premiér Paroubek pláče nad cizím hrobem, protože za většinu problémů si může sociální demokracie a státní správa sama. Za problémy, na které doplatila sociální demokracie, mohou především úniky z policie či od dozorujících státních zástupců, a za tyto instituce je přímo odpovědný pan premiér Jiří Paroubek a jeho vládní kabinet. I za zveřejněné tzv. Kubiceho zprávy je přímo zodpovědný policejní prezident, ministr vnitra a potažmo samozřejmě i premiér, který si v daném rezortu neudělal pořádek. Připusťme, že v tomto případě to měl pan premiér velice těžké, dle odborníků hrozivý stav na ministerstvu vnitra a v policii zavinil primárně ministr vnitra a pozdější premiér Stanislav Gross, který je rovněž ze sociální demokracie, protože do práce policie, jež funguje přísně na hierarchickém principu, vnesl přílišný zmatek. Vyčlenil speciální skupiny policistů, které řídil sám. To je ten zásadní osudový krok, na který dnes policie doplácí a doplácel i pan premiér Paroubek. Řadoví policisté přestali poslouchat své nadřízené, vymlouvali se na to, že pracují přímo pro ministra, ač to třeba nebyla pravda, a to policii rozložilo: jednotlivé složky začaly pracovat proti sobě, místo aby bojovali se zločinem a vymkly se úplně kontrole. Za tento stav nemůže nikdo vinit média.

A podobně je to s úniky odposlechů, o nichž se zase hlavně advokáti, jak mi to nedávno řekl v rozhovoru prezident advokátní komory JUDr. Vladimír Jirousek, jsou s největší pravděpodobností odpovědní dozorující státní zástupci, navázaní na různé politické či jiné zájmové lobby.

Samozřejmě, že lze médiím vyčítat jak jednotlivé nezodpovědně vypouštěné informace dále šíří ve veřejném prostoru, tedy jak se chovají, když sama porušují zákon: měla by to dělat méně často, uvážlivě, předem na takovou mimořádnou skutečnost upozornit a řádně ji zdůvodnit, což se zatím neděje. Primárně ale za všechny úniky nepříznivých informací do médií může státní aparát a nikoliv média, a proto si na ně nemá smysl stěžovat. Pan Jiří Paroubek de facto od nás chce, abychom byli mnohem zralejěí a serióznější než je jeho vlastní aparát, a to nelze. To je čirá iluze.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .