Jiří Leschtina: Strany z divokých devadesátek se už na výsluní nevrátí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mirek Topolánek a Václav Klaus na Pražském hradě v roce 2010

Na čtvrtmilionové demonstraci v režii Milionu chvilek pro demokracii zazněly hned dvě silné výzvy: k další aktivizaci občanů a jejich angažmá v politice. A také ke spojování demokratické opozice do blíže neupřesněných koalic.

Kupodivu to dnes vypadá, že se můžeme spíš dočkat činorodějších občanů, odhodlaných bránit demokracii, než silného opozičního bloku, schopného porazit autoritářské síly v zemi.

Důvody pro spojování opozice jsou jasné a zdaleka nejde jen o paragraf volebního zákona, přičítající mnohem větší váhu hlasům pro vítěze než pro soupeře v poli poražených.

Co to vlastně bude za sílu, se kterou se demokratická opozice utká v příštích volbách do Poslanecké sněmovny? Zřejmě už ve hře nebude jen Babišova koncentrace politické, ekonomické a mediální moci, vyznačující se gravitační přitažlivostí dosud nepoznané síly.

Výzva pro novou stranu

K udržení Babišova mocenského impéria mohou přispět i další miliardáři se svými médii. Ať už půjde o Petra Kellnera, který kupuje nejsledovanější českou televizní stanici Nova, nebo Daniela Křetínského, vlastníka bulvárního Blesku, který je nejprodávanějším deníkem v zemi.

Jak televize Nova, tak Blesk už dnes mají výrazný politický i společenský dopad na voliče Andreje Babiše. Pokud se prolnou zájmy miliardářů (a nepodceňujme jejich schopnost rozparcelovat si stát po vzoru ruských nebo ukrajinských oligarchů), pak se můžeme dočkat mediálního tajfunu ve prospěch Babišova hnutí i jeho možného spojence Trikolóry z politické stáje Klaus a syn.

Rozdrobená opozice pak může zmizet ze světa. Pud sebezáchovy by měl volat po spojení. Jenže Piráti odmítají celostátní spojenectví se stranami, které vládly v divokých 90. letech. Tím v koaličních úvahách vzrůstá význam ODS jako druhé nejsilnější opoziční strany, což může být problém.

Právě ODS je symbolem temných stránek privatizace a klientelismu 90. let i prvního desetiletí 21. století. Od Václava Klause přes Mirka Topolánka až po Petra Nečase trvalo období, kdy strana byla vydaná do rukou bohatnoucích ekonomických šíbrů. Jejich zájmům sloužila více než zájmům svých středostavovských voličů.

Kmotrovské figury stranu pustily k vodě, až když propadla do opozice. Od té doby se předseda Petr Fiala pokouší zbavit občanské demokraty pověsti strany prosáklé klientelismem. Stranické preference, převalující se kolem 12 %, ale spíš ukazují, že voliči se s minulostí ODS nesmiřují ani po dosavadních zkušenostech s vládnutím Andreje Babiše. Byť ten sám je spíš vyvrcholením éry podnikatelského dryáčnictví než záchranou české politiky.

Za této situace je možná iluzorní představa, že se někdy vrátí na výsluní strany, které vévodily politice v éře transformace. To platí nejen o ODS, ale i lidovcích a od nich odštěpené Kalouskově TOP 09.

Čeští voliči dnes asi spíš vyhlížejí stranu s vůdcem, který by přesvědčil veřejnost, že po odstranění Babiše nepřijde někdo, kdo bude opakovat politiku, která byla před Babišem.

Jiří Leschtina

Což je spíš výzva pro novou stranu, která by snad mohla vzniknout na troskách těch starých, ale daleko spíš z iniciativy probuzených svobodomyslných občanů, po jejichž aktivitě byla na Letné tak výrazná poptávka.

Autor je publicista