Jiří Leschtina: Duch Václava Havla krouží nad Strakovou akademií

14. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dalajláma a Václav Havel

Číst ve smlouvě podepsané lídry nastupující vládní sestavy, že obnoví tradici „havlovské“ zahraniční politiky, je bezesporu osvěžující. Zvlášť po minulých letech vymazávání Havlova odkazu a jeho důrazu na lidská práva, po zredukování zahraniční politiky na ekonomickou diplomacii a na její nejhrubší karikaturu v podobě hradního a částečně i vládního podlézání diktátorským režimům Ruska a Číny.

V čem ale vlastně spočívá ona „havlovská“ zahraniční politika? A jak by se měla promítnout do praxe vlády Petra Fialy, aby nezůstalo jen u vzletné fráze v koaliční smlouvě?

Čtěte také

Už v roce 1991 v knize Letní přemítání Václav Havel napsal, že zahraniční politika tehdy ještě československého státu musí mít svého ducha, který určuje i tvar, nebo přímo styl zahraniční politiky. A tímto vůdčím duchem je důraz na lidská práva a jejich respektování.

„Lidská práva jsou univerzální a nedělitelná,“ píše Havel. A pokračuje: „Nedělitelná je i lidská svoboda: je-li upírána komukoli na světě, je tím upírána člověku jako takovému, a tudíž nepřímo všem lidem. Proto nelze mlčet k žádnému zlu či násilí; mlčení k nim je jejich podporou.“

Prohlášení čtyř

Jak konkrétně může tento vůdčí duch a ideje provázet kroky přicházející vlády? Ve své koaliční smlouvě slibuje zamezit nedemokratickým režimům v přístupu ke klíčové infrastruktuře České republiky. To je jistě správný, ale v podstatě obranný, sebezáchovný postoj, ke kterému v případě výstavby Dukovan byla pod tlakem demokratické opozice a odhalení ruské sabotáže na našem území nakonec dotlačena i Babišova vláda.

Čtěte také

Pokud se nový vládní tým hlásí k nedělitelnosti lidských práv, pak se jeho ministři budou muset bez zábran a bez ohledu na vlastní prospěch zasazovat o jejich obranu. K tomu patří systematická, praktická podpora demokratické opozice v nedemokratických režimech, soustavný tlak na propuštění jejich politických vězňů, důsledné upozorňování na často umně maskovanou perzekuci etnických, náboženských a dalších občanských menšin.

Ale také osobní setkávání s oponenty totalit a manifestace sounáležitosti s nimi. Právě v tom dokázal být Václav Havel často jeden či dva kroky před ostatními. Například když pozval do Prahy tibetského dalajlámu a byl první hlavou státu, která se s ním setkala, a teprve po něm pak duchovního vůdce Tibetu přijalo mnoho dalších prezidentů a premiérů.

Teprve v této souvislosti se v plné míře vyjeví mizérie takzvaného „prohlášení čtyř“ z roku 2016, ve kterém se naše ústavní špičky – prezident, premiér a předsedové obou parlamentních komor – omlouvají Číně za to, že se ministr kultury setkal s dalajlámou. Právě tehdy se česká zahraniční politika propadla do nejhlubšího marasmu a dosud se z něho ani zdaleka nevyhrabala.

Jiří Leschtina

V roce 2008 navrhoval Václav Havel, aby Češi během svého nadcházejícího předsednictví Unii předali EU svou zkušenost s totalitními režimy. To se, jak známo, moc nezdařilo. Vláda padla uprostřed předsednictví.

Fialova vláda má ale při našem reparátu příští rok šanci vstoupit na evropskou scénu jako kabinet hlásící se nejen proklamacemi, ale i odvážnými činy k politice Václava Havla, která byla u nás v minulých letech zašlapávána do zapomnění, ze kterého se už neměla vrátit. 

Autor je publicista

Spustit audio