Jindřich Šídlo: Semelová jako exponát
Martě Semelové se nedá upřít jedna věc: mimořádně dobře fungující byznys plán.
Komunistická poslankyně si kdysi spočítala, že v národě stále ještě zůstává ne zcela zanedbatelný počet stalinistických voličů volajících po svém zástupci, který se nebude bát vyjadřovat všechny jejich předsudky a frustrace z faktu, že už přece jen není tak snadné někoho zavřít jako v těch zlatých časech. A tak se komunistická učitelka rozhodla, že tento nelehký úkol vezme na sebe a místo na trhu zaplní.
Vychází to. Semelová dnes patří k nejviditelnějším postavám české komunistické strany, což taky mimochodem znamená jistotu znovuzvolení v každých dalších volbách, dokud ji to bude bavit a celkem bezstarostný život bez obav, že někdy bude muset mít za něco opravdu zodpovědnost.
Mimochodem, mají to v KSČM v Praze docela šikovně rozdělené: Semelová láká nostalgiky, Jiří Dolejš, majitel nejpůsobivějšího mulletu v české politice, zase progresivisty, tedy ty, kteří by už povolili menší soukromé obchody a svobodné volby domovních důvěrníků.
Tento týden se Marta Semelová dostala do titulků, když na pražském zastupitelstvu rozhořčeně žádala odstranění velkého plakátu s fotografií prvního českého prezidenta a nápisem "Havel navždy" z budovy Národního muzea.
Zafungovalo to přesně podle předpokladů: texty o tomhle nápadu patřily po celý čtvrtek k nejsdílenějším na sociálních sítích, obvykle doprovozené komentářem, který tu není možné citovat. Čtenáři Haló novin ale museli být štěstím bez sebe.
S Martou Semelovou není lehké souhlasit, už jen kvůli těm pěti letům, které Václav Havel strávil během vlády její strany ve vězení. Ale i při pohledu z úplně druhé strany se člověk před Národním muzeem těžko brání rozpakům: Tohle že má být připomínka sebeironického prezidenta, který sice v některých okamžicích svého politického života neměl k pozici mramorové sochy daleko, ale vždycky si to včas uvědomil a dokázal se tomu ubránit?
Autor této poznámky vždy Václava Havla ctil a při jeho odchodu v prosinci 2011 cítil opravdový smutek, ovšem jeho zvěčnění nad Václavským náměstím a neustále ucpanou magistrálou upřímně moc nechápe.
Co má vlastně znamenat ten nápis, zrovna v době, kdy se Česko od havlovských let a hodnot odklání nejvíc za posledních 25 let? Možná nejvýstižnějším symbolem situace by bylo, kdyby hlavním sponzorem havlovského megaboardu byl Agrofert.
Václav Havel si nepochybně zaslouží být připomínán, třeba způsobem, jakým to udělal ve své vynikající knize novinář Daniel Kaiser. Havlovi četní přívrženci ale asi vydrží i bez megalomanského plakátu, který si skoro říká o čtvrtníčkovskou parodii.
A když jsme u toho připomínání: všimli jste si, že v Praze stále nemáme důstojné muzeum české normalizace, třeba takové, které by se podobalo Muzeu NDR v Berlíně? Možná je to takový námět. A Marta Semelová by se tam mohla uplatnit jako jeden z exponátů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.