Jindřich Šídlo: Konec lustrací v Česku
Vánoční poselství prezidenta republiky by možná nestálo za komentář, především proto, že není úplně jasné, co na něm bylo vánočního. Ale jeden moment si pozornost zaslouží.
Ten, v němž Miloš Zeman vysvětloval peripetie kolem jmenování Andreje Babiše ministrem financí.
Poslyšme prezidenta: „Dosavadní pravidla předpokládala, že prezident republiky jmenuje navrhované členy vlády na základě lustračního osvědčení. Kdybych toto pravidlo dodržel, vláda by ze známých důvodů nevznikla, a mohla by nastat dlouhodobá politická krize. Proto jsem se rozhodl toto pravidlo nerespektovat.“
Upřímně řečeno, těžko tomu rozumět. Jeden by si dokonce možná myslel, že pravidla jsou od toho, aby se dodržovala, zvlášť když jde o hlavu státu.
Jenže to platí patrně pouze tehdy, jsou-li pravidla úplně srozumitelná. Což v případě ministrů a lustračního zákona pravděpodobně nebylo, jak třeba loni připustil i děkan pražské právnické fakulty Aleš Gerloch.
Možná i proto, že na počátku 90. let, kdy zákon vznikal, nikoho vážně nenapadlo, že by se někdejší spolupracovník Státní bezpečnosti vůbec mohl o ministerský post ucházet.
Zbytky české pravice mohou naříkat nad tím, že ignorování lustračního zákona znamená rezignaci na hodnoty a étos raně polistopadových dob, kdy byl lustrační zákon ve Federálním shromáždění na konci roku 1991 přijímán. A budou mít pravdu.
Jen je k tomu možná dobré ještě dodat, že onen zákon neprošel po jednoznačné shodě všech demokratických stran. Velké výhrady měla vznikající a poměrně slabá levice, ale třeba i prezident Václav Havel.
A ještě jednu věc je dobré nezapomenout. Zákon byl původně přijímán na pět let, což měla být dostatečná doba pro ochranu státní správy před vydíratelnými spolupracovníky komunistického režimu.
Zákon ale platí dodnes, nezrušila jej ani někdejší mohutná levicová většina 111 po volbách v roce 2002.
Úspěšné tažení Andreje Babiše českou politikou tohle všechno změnilo. Voliči o jeho nejasné minulosti věděli – a přesto ho loni zvolili a volí ho i dál. Pravděpodobně proto, aby prosazoval program a stal se třeba i ministrem, nebo dokonce premiérem.
Právo demokratické volby se dostává do konfliktu s jedním kdysi dávno účelově (to není nic pejorativního, taková byla doba) přijatým zákonem.
25 let po listopadu 1989 má tahle situace už jen jedno řešení, to, které začne platit spolu se služebním zákonem od Nového roku: Tedy že se lustrační zákon, který stále platí, nevztahuje na ministry a jejich náměstky.
Pokud si taková ODS myslí, že by Češi měli třeba o přijetí eura hlasovat v referendu, pak by měla taky uznat, že lidé jsou schopni si i vybrat politiky, kteří budou spravovat zem, bez ohledu na to, co dělali před 30 lety.
A samozřejmě, že proti tomuto vývoji existuje docela jednoduchá obrana. Porazit Andreje Babiše ve volbách. Možná ten pokus přijde už docela brzo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
