Jindřich Šídlo: Jak se předává moc
Ve vynikajícím americkém filmu „Prezidentské volby“ (v originále „Game Change“), popisujícím zákulisí neúspěšné kampaně republikánského kandidáta Johna McCaina z roku 2008, je jedna úplně zásadní scéna, díky níž možná lépe pochopíme, co se to teď vlastně v USA děje.
Výstřední kandidátka na post McCainovy viceprezidentky Sarah Palinová si chystá proslov, který chce pronést ve chvíli, kdy bude McCain přiznávat porážku a gratulovat předem jasnému vítězi Baracku Obamovi.
Hlavní stratég McCainovy kampaně Steve Schmidt ji ale hodně rychle a drsně vrátí do reality: Žádný projev nebude, uznání porážky je posvátná chvíle americké demokracie, kdy poražený kandidát legitimizuje vítěze voleb i před svými voliči - a pouze poražený kandidát smí a musí tuhle povinnost vyplnit.
Projev Johna McCaina z roku 2008, zvaný „concession speech“, je také dodnes považován za jeden z nejsilnějších ve své kategorii.
Možná, že to americký hrdina z války ve Vietnamu měl o něco lehčí než Hillary Clintonová letos, protože se nemusel smiřovat s šokující porážkou, v níž demokratická kandidátka nevěřila ještě ve volební den. Zjevně rozechvělá Clintonová to nakonec zvládla s grácii až minulou středu, možná o pár hodin později, než po ní žádala i americká média, která stála v kampani na její straně.
Protože tohle prostě je jeden z nejdůležitějších momentů celých voleb - jakkoliv je to jen nepsaný zvyk. Proto taky média ve Spojených státech věnovala tolik pozornosti Trumpově výhrůžce, že neuzná výsledky voleb, pokud je nevyhraje, což se zdálo víc než pravděpodobné.
Na poprvé to nevyšlo
Jenže v tomhle světě po brexitu už zřejmě žádné pravděpodobnosti volebních výsledků neplatí, takže Trump byl postaven před úplně jiný úkol: pronést řeč vítěznou. A možná tím připravil Americe další šok - po všech těch, které ji způsobil ve své přímočaré (někdo by asi řekl vulgární a populistické) kampani: choval se a mluvil jako prezident.
Ve chvíli, kdy třeba v newoyrském metru plakali příznivci Hillary Clintonové, jíž Trump v kampani slíbil v případě svého vítězství vězení, pronesl zvolený prezident státnický a umírněný projev, ve kterém jí poděkoval za vše, co pro Spojené státy vykonala.
A v podobném módu pokračoval i v dalších dnech, až to občas mělo celkem komické rysy - jako když se neudržel a své odpůrce protestující v ulicích nazval „profesionálními demonstranty, podněcovanými médii“.
O pár hodin později se ale zase zklidnil a o svých odpůrcích začal psát jako o lidech, kteří prostě s vášní sledují dění ve vlastní úžasné zemi. Možná mu ale jen jeho tým zase sebral hesla k twitterovému účtu.
Když teď Trump mluví o nutnosti sjednotit Ameriku a jeho soupeři mu v tom nabízejí pomocnou ruku, vypadá to při pohledu z Evropy jistě poněkud podezřele, zvlášť po tom všem, co jsme viděli a slyšeli v kampani. Jenže o to jde: země, která si prošla osmnácti měsíci jedné velké divočiny, musí zase začít fungovat aspoň trochu normálně, samozřejmě až do začátku příští kampaně.
Tohle zdánlivé smíření nevydrží dlouho, řekněme že tak možná do Trumpovy inaugurace v lednu 2017 a do prvních kroků nového prezidenta. Ale v tuhle chvíli je pro Ameriku nutné, jakkoliv to spoustu Trumpových odpůrců nepřesvědčí a příznivce znejistí: volili jsme muže, který nám slíbil vymést celý ten washingtonský svinčík a zavřít Hillary a on se teď s nimi vesele fotí?
Ano, protože koneckonců ve Spojených státech teď vedle sebe musejí dál žít voliči Trumpa i Clintonové. A možná bude na tyhle ozkoušené rituály dobré vzpomenout si i v Česku po lednu 2018. Protože na poprvé to úplně nevyšlo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
