Jindřich Šídlo: Chceme průjezdné Česko

20. září 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jindřich Šídlo

Volby v čase prosperity mají jednu nemalou výhodu. Umožňují mluvit o některých věcech a slibech bez jistoty, že se stejně nikdy neuskuteční. Což samozřejmě nezaručuje, že se opravdu uskuteční, nicméně aspoň bychom je mohli brát trochu vážně.

Jako třeba ony stovky kilometrů nových dálnic a železniční tratí, o kterých nesní jen Andrej Babiš, ale v zásadě všechny relevantní strany. Zdá se, že nekonečná oprava dálnice D1 konečně přinesla nějaký smysl.

Slib nových dálnic samozřejmě nepatří k úplným novinkám - posloucháme je víc než 20 let při všech možných volbách a liší se jen v délce přislíbených staveb: od obchvatů měst až po dlouhé a zcela nové úseky, které mají tu výhodu, že se dají slibovat stále dokola - a to i po tomto volebním období, v němž se nejvýznamější dokončenou operací stal šestnáctikilometrový úsek na cestě do Drážďan budovaný pouhých 9 let.

A samozřejmě, abychom nezapomněli, pak tu máme ještě ony 2,5 kilometru dálnice do Hradce Králové, když se stát konečně dokázal po dlouhých letech dohodnout s místní majitelkou půdy paní Havránkovou.

Pravda, není to mnoho, navazující úsek směrem na Jaroměř a dále do Polska se oproti plánům ještě ani nezačal stavět. Takže je nejspíš na čase, aby se plány staly realitou.

Dálnice D8

Civilizační zaostávání Česka

Protože v roce 2017 už nemohou být dálnice a rychlé železnice luxusem, který se slibuje jako dárek, ale úplně obyčejným standardem. A další cesty do jižních Čech všemi těmi vesničkami, kde lidé už musejí být léta jen šílení, že ve své obci nemůžou přejít v klidu silnici, jsou prostě dál nepřijatelné pro cestovatele i místní obyvatele.

A stejně se to má i s vysokorychlostními železnicemi, což je tedy projekt finančně i jinak poněkud náročnější, až to zní jako sci-fi, ale to už přece také nemůže být pravda.

Už před osmi lety vyšla kniha, v níž hejtmani a Správa železniční dopravní cesty popisovali úplně jiné Česko, v němž vedou rychlé tratě skoro do každého krajského města. To je samozřejmě nereálný sen, který nedává ani finančně smysl. Ale minimálně trať spojující Prahu s Brnem, kterou by šlo ujet za smysluplnější čas, než jsou dnešní dvě a půl hodiny, nemůže být už žádný futuristický plán na úrovni hyperloopu.

Plus bychom si snad mohli a měli dovolit i napojení na západoevropskou síť VRT. Mimochodem, návrat Čechů do vlaků je velmi pozitivním trendem posledního desetiletí.

Lidé z vlaků RegioJetu nesmí opustit soupravu

Ovšem na začátku renesance železnice stáli soukromníci. Radim Jančura a Leoš Novotný nabídli jiný zážitek při cestách na Moravu a jejich služby, které se ještě v roce 2011-12 zdály jako úplná revoluce, se staly rychle běžnou normou, což jen odhaluje, jak neuvěřitelně zastaralé poměry tu ještě donedávna na železnici vládly.

A stejnou péči jako u soukromníků by teď mohli Češi snad očekávat i od státu, který si platí. Civilizační zaostávání Česka v dopravní infrastruktuře začíná být hodně zřetelné a ostudné.

Zkusme brát zase jednou všechny ty sliby vážně. Pokud by se příští čtyři roky staly začátkem české dopravní revoluce, nebyl by to ztracený čas. Ano, chceme průjezdné Česko. A jakkoliv se tahle slova nemají moc používat, máme na to taky už snad po těch letech nárok.

Spustit audio