Jindřich Šídlo: A musí tedy prezident jmenovat každého?
Je hotovo, prezident Miloš Zeman jmenuje v pátek novou vládu v takovém složení, jaké si přál premiér Petr Fiala (ODS), tedy i s pirátským ministrem zahraničí Janem Lipavským. Předání moci, tento zázrak demokracie, je téměř dokončeno a zůstává tak jediná otázka: Jak je to tedy s pravomocí prezidenta jmenovat členy vlády? Musí beze slova podepsat každý návrh, který mu premiér předloží, nebo je tu prostor pro samostatné uvažování a rozhodování nejvyššího ústavního činitele?
Nevíme. Nastupující koalice se nakonec přímé konfrontaci s prezidentem u Ústavního soudu dokázala vyhnout, což ovšem neznamená, že je i pro aktuální většinu problém jednou provždy vyřešen.
Čtěte také
Miloš Zeman má před sebou ještě téměř patnáct měsíců ve funkci a jak známo, žádný kabinet od roku 1993 nedokázal ve stejné sestavě vydržet déle než rok. A tak je docela dobře možné, že Petr Fiala ponese na Hrad či do Lán návrh na nového ministra. Co udělá prezident?
Možná se zachová stejně jako tenhle týden, možná ne. Ale pak nejpozději v březnu 2023 nastoupí nový prezident, který bude jmenovat minimálně jednu další vládu, a celá legrace se může opakovat.
Ústavní zvyklosti
Otázka, jestli prezident skutečně musí jmenovat kohokoliv, zůstává otevřena a odpověď nemusí být tak jednoznačná, jakkoliv se většina ústavních právníků kloní k názoru, že prezident tu nemá téměř žádný manévrovací prostor. Jiní ale tvrdí, že prezident nese za jmenované členy vlády spoluodpovědnost, a nelze tak po něm žádat, aby jen razítkoval předložená jména.
Čtěte také
A i když nám definitivní rozhodnutí Ústavního soudu stále chybí, známe z minulosti situace, kdy neustoupila hlava státu, ale předseda vlády. A ne, nejde o Andreje Babiše (ANO), který v personálních otázkách projevoval vůči Miloši Zemanovi až neuvěřitelnou submisivitu.
Za pozornost stojí spíš příběh z podzimu 2005, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha, a to do vlády Jiřího Paroubka (oba tehdy ČSSD). Důvodem byl střet zájmů, Rath v tu dobu také seděl v čele České lékařské komory.
Přestože ministerský kandidát počastoval tehdy prezidenta několika urážlivými přezdívkami typu „vrtošivý stařík“, Václav Klaus trval na svém a Ratha jmenoval až poté, co pozdější hrdina českého boje proti korupci z čela komory odstoupil.
Tenhle příběh mají ústavní právníci na mysli, když připouštějí, že se mohou objevit zcela výjimečné situace, kdy prezident jako garant může kandidáta odmítnout.
Dobře, a jaké jsou ty další? Protože každý z nás asi dokáže teoreticky stvořit několik příkladů, kdy budeme nad prezidentovou automatickou povinností váhat, někteří zvlášť ve chvíli, kdy prezidentem nebude Miloš Zeman a jeho soupeřem v tomhle sporu představitel „změny“, ať už to znamená cokoliv.
Čtěte také
Jak říkal „dědeček“ české konstituce Vojtěch Cepl, Ústava nemůže být návodem k automatické pračce, musí nechávat jistou volnost aktérům, o nichž se předpokládá, že jsou to zodpovědní dospělí lidé, kterým jde o blaho státu. Ano, Ústava nepočítala s existencí přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana v druhém volebním období, ale zároveň dala svým uživatelům do ruky celkem účinné nástroje, které není ani třeba používat, jen je dobré o nich vědět a občas je zmínit.
Ústava nebude nikdy úplně „hotová“, bude se stále dotvářet a vykládat za pochodu a možná, že v budoucnu se nevyhneme ani kompetenčnímu sporu u Ústavního soudu – tentokrát jsme se bez něj ale ještě obešli, což vlastně nemusí být tak úplně chyba.
Na počátku svého prvního období v roce 2013 pronesl Miloš Zeman větu, že pojem „ústavní zvyklosti“ je „naprosto idiotský“. A velmi dlouho se podle toho i choval. Dnes, téměř na konci svého mandátu, si prezident zaslouží uznání, že ve spolupráci s Petrem Fialou pojem „ústavní zvyklosti“ rehabilitoval a dal jim jasnější význam.
Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
