Jan Vávra: Prezident jako politik, nebo jako panovník?

Podle ústavy je prezident hlavou státu, ovšem až na výjimky není vybaven silnými pravomocemi. Jeho postavení je podobné postavení prezidenta v jiných středoevropských zemích, kde vládne vláda v čele s premiérem a prezident – více či méně nadstranický – plní ceremoniální roli a pronáší významné projevy určené celému národu.

Prezident, nebo císař?

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Schůzky prezidenta s ministry jsou rituál, který v krizi zdržuje

Naše chápání role prezidenta je ovšem silně ovlivněno osobou prvního prezidenta samostatného státu, Tomáše Garrigua Masaryka – lépe řečeno legendami o jeho moudrosti, nadstranickosti a prozíravosti. Masaryk představuje v naší kolektivní paměti jakousi republikánskou obdobou císaře pána, o kterého jsme v roce 1918 přišli.

Nakonec také proto sídlí český prezident na Pražském hradě a má možnost udělovat milost podobnou té, jakou disponovali vládci z Boží milosti. Tato společně sdílená představa prezidenta automaticky předpokládá, že jeho představitel bude, stejně jako každý pořádný český panovník – za všechny vzory jmenujme třeba Karla IV. –, moudrý, spravedlivý a laskavý.

Toto pojetí prezidenta vydrželo přes vládu komunistické strany. I tvůrci nové české ústavy takové postavení hlavy státu ponechali a předpokládali, že nedostatek kompetencí si prezident vynahradí svým neformálním vlivem, kdy bude jako morální autorita stát nad každodenním stranickým hašteřením a bude svými moudrými radami usměrňovat politiky, aby upřednostnili zájmy celku nad partikulárními stranickými zájmy. Vycházeli z idealizovaného obrazu TGM a částečně i z osoby tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Slovenský vzor

Čtěte také

Kamila Pešeková: Slovensko je zraněnou zemí, prohlásila Zuzana Čaputová a vyzvala k soudržnosti. Opozice chystá protesty

Ovšem v neoliberální době opovrhující starými autoritami, ve které mravní étos nahradil pragmatismus a kdy více než jindy platí, že „co je doma, to se počítá“, je tato role všeobjímajícího tatíčka čím dál iluzornější. Ačkoli se naši prezidenti chovají stále více jako všemi mastmi mazaní politici a stále méně jako moudří státníci, potřeba nějakého mocnáře ve společnosti přetrvává.

Tento rozpor mezi reálným, tedy značně pokleslým politickým provozem a potřebou morální autority nás vhání do zmatečných situací, jako je například ono „defilé před hradním akváriem“. V sousedních státech, kde do hlavy státu neprojektují obraz moudrého panovníka, tyto problémy zdaleka nemají. Přitom tam prezident dokáže fungovat jako skutečná morální autorita – to skvěle dokazuje například Zuzana Čaputová na Slovensku.

Nešťastný začátek

O síle mocnářského pojetí prezidenta svědčí i skutečnost, že jeho obraz jako moudrého panovníka přetrvává i mezi politiky, a dokonce i mezi těmi politiky, kteří jsou mladí, svobodomyslní a antiautoritářští jako třeba Piráti.

Jan Vávra|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Pokud možní členové budoucí vlády poslušně usedají na židli pro žáky před hradním pánem, rozloženým pohodlně v proskleném akváriu, aby se nechali vyzkoušet ze svých znalostí, není to jen obrazem prohry v partii, do které se nechala nová vládnoucí garnitura vmanipulovat, když se zdráhala využít možnosti aktivovat článek 66 Ústavy ČR. Toto absurdní divadlo posunulo naše chápání postavení prezidenta ještě více směrem k monarchovi. Jestli to obě vládní koalice myslely s hesly o záchraně demokracie a posílení postavení právního státu vážně, nemohly začít nešťastněji.

Autor je komentátor Českého rozhlasu