Jidiš - ne tak zcela zapomenutý jazyk

Má odpověď jej překvapila. Jakkoli paradoxně to může znít, jidiš a hebrejština, dva klíčové jazyky židovských dějin, nejsou lingvisticky vůbec spřízněné. Zatímco hebrejština je jazyk semitský, jidiš je germánský jazyk z indoevropské jazykové rodiny. Vznikl ve středověku mezi tzv. aškenázskými Židy, žijícími především na území dnešního Německa. Následkem nuceného přesidlování Židů se jidiš časem rozdělil na dvě větve - západní jidiš a východní jidiš, v rámci níž se pak rozeznávají tři dialekty: polský, litevský a ukrajinský.

Základ jidiš tvoří středoněmecká nářečí, asi třetina slovní zásoby je však původu negermánského, především hebrejského (slova převzatá z hebrejské Bible a z rabínských spisů; je jich víc v západním jidiš), slovanského (např. "di" - večere; "pamelech" - pomalu; "di bobe" - babička; "di kojl" - koule, míč; najdeme je hlavně ve východním jidiš), ale také románského. Jako dobrá ilustrace početnosti přebírek v jidiš nám může posloužit jinak poněkud prkenná věta "Nochn benčn hot der zejde gekojft a sejfer." ("Po požehnání si dědeček koupil náboženskou knihu.")

Gramatická struktura věty byla víceméně přejata z němčiny, stejně jako sloveso "kojfn" (německy "kaufen") a předložka "noch" (něm. "nach"). "Der zejde" je slovanského původu (srv. čes. "děda"), "benčn" pochází ze staré italštiny (srv. "benedicere") a "sejfer" z hebrejštiny. Guláš? Možná. A to je ještě nutno dodat, že tištěná jidiš užívá hebrejského kvadrátního písma, což ji činí pro většinu nežidovského obyvatelstva nečitelnou.

Počínaje vynálezem knihtisku nastalo pro jidiš období velkého rozmachu. Populární literatura v jidiš - jak náboženská, tak světská - byla nesmírně oblíbená. Především židovské ženy, které zpravidla nevládly hebrejštinou, s chutí sahaly po sbírkách převypravujících biblické příběhy jako třeba "Ceno ureno" z roku 1616. Také rozšíření hnutí chasidů, vyznačujícího se náboženskou bezprostředností a odporem k formalismu, přispělo k upevnění postavení jidiš mezi židovskou populací. První ohrožení přišlo ze strany haskaly - židovského osvícenství, jemuž se tato řeč zdála příliš primitivní a hovorová.

Zatímco na Západě se haskale podařilo jidiš výrazně potlačit, ve východní Evropě zažil tento jazyk na přelomu 19. a 20. století svou renesanci. Především autoři jako Mendele Mojcher Sforim, Jicchok Lejbuš Perec a Šolom Alejchem - tvůrce slavného Šumaře na střeše - přispěli k jeho rozvoji. Kvetlo také jidiš divadlo, filmový průmysl a v roce 1925 bylo ve Vilnu založeno YIVO - Jidišer Visnšaftlicher Institut, nejvýznamnější vědecký ústav zabývající se jidiš.

Před druhou světovou válkou žilo ve východní Evropě více než 10 milionů lidí mluvících jidiš. Jenže hrůzy holocaustu znamenaly zkázu jak pro velkou část evropské židovské populace, tak pro jejich jazyk. Západní jidiš téměř vymizela a počet lidí mluvících východním jidiš se ustálil na počtu 3 miliony. Žijí především ve Spojených státech (1 250 000; největší komunita je v New Yorku), v Izraeli a v krajinách bývalého Sovětského svazu.

Jaký bude další osud jidiš? Je řeč "bez armády a flotily" odsouzena k postupnému zániku? Věc není tak jednoznačná. Americký spisovatel píšící v jidiš Isaac Bashevis Singer vyjádřil při přebíraní Nobelovy ceny za literaturu za rok 1978 svůj názor na budoucnost jidiš následovně: "Lidé se mě často ptají: Proč píšete v umírajícím jazyce? Pokusím se to vysvětlit. Za prvé mám rád duchařské příběhy a k takovému duchu se nic nehodí víc než umírající jazyk. Duchové milují jidiš, a pokud vím, všichni jí také mluví. Za druhé věřím nejen na duchy, ale také ve vzkříšení. Jsem si jist, že miliony těl mluvících jidiš jednoho dne vstanou ze svých hrobů a první věc, na kterou se zeptají, bude: Mohli bychom si přečíst nějakou novou knížku v jidiš? Pro ně jidiš mrtvá nebude."

Logo|foto:Český rozhlas