Ještěr, který staví labyrinty

„Rodinná sídla“ v podobě různých doupat a hnízd, jejichž stavba vyžaduje kooperativní chování, najdeme u mnoha druhů savců i ptáků. Mezi plazy však známe zatím jen jediného „stavitele“, který se jim vyrovná. Australský scink Liopholis kintorei žije ve vyprahlých pouštích a pod zemí si vyhrabává složité komplexy tunelů, které mohou být dlouhé až 13 metrů. Labyrint může mít až 20 různých vchodů a odbočky, které slouží výhradně jako latríny. Scinkové jej nepřetržitě obývají až sedm let a na jeho stavbě a udržování se podílí několik generací. Tunely hloubí dospělí jedinci a mláďata přiloží tlapku k dílu alespoň při tvorbě menších děr.

Biologové z australské Macquariovy univerzity odchytávali obyvatele různých podzemních labyrintů a z jejich ocásků odebírali malé vzorky tkáně pro analýzu DNA. Výsledky studie podpořily teorii, podle které se kooperativní chování vyvinulo ve skupinách geneticky příbuzných jedinců. Ukazují, že komplexy jsou skutečnými „rodinnými domy“, které obývá rodičovský pár a jeho potomci různého stáří. V 18 ze 24 studovaných komplexů byli všichni nedospělí jedinci přímými sourozenci. Rodiče byli pokaždé odchyceni ve stejném komplexu jako jejich mláďata a samice se během rozmnožovacích sezón pářily jen s jediným samcem. Tato „věrnost“ dává z evolučního hlediska dobrý smysl: scinkové investují do stavby labyrintu spoustu energie a chtějí si zajistit, že jeho výhody budou využívat pouze jejich vlastní potomci nebo sourozenci.

Zdroj: PLoS ONE