Jefim Fištejn: Nahoře bez
Žijeme ve světě, kde nepravidelností a odchylek od normálu je více než samotných normálních stavů. Na výjimečné jevy si nestíháme zvykat. Když mluvíme o autoritářských režimech, máme za to, že na vrcholu vertikály moci se musí nacházet nějaká konkrétní osoba – vladař, mocnář, zkrátka nějaký živý autoritář. Příklad současného Íránu dokazuje, že ani to už není podmínkou.
Uplynulo půl roku, co tomuto důležitému státu vládne bytost, o níž nikdo nic neví – ani to, jestli vůbec existuje. S vnějším světem komunikuje pomocí psaných prohlášení, které čistě teoreticky mohou být sesmoleny kýmkoliv.
Čtěte také
Prý byl při leteckém náletu zraněn a má znetvořenou tvář, ale znamená to snad, že nemůže vydat ani hlásku a musí sdělovat své názory pomocí hlasatelů?
V posledních dnech byly jeho jménem učiněny četné personální přesuny a výměny v silových strukturách. Mělo by to svědčit o tom, že státní aparát uznává moc vrchního velitele, rachbara, coby legitimní zdroj kádrových změn.
Co z vrchního vůdce zbylo
Jenže je tu jeden zádrhel: ve hře se míchají výlučně staré karty, nové tváře se vůbec neobjevují! Někteří znalci vyslovují podezření, že si vojenští velitelé a potentáti pouze vyměňují pozice a šarže, aniž by kdo ty přesuny posvětil seshora.
Čtěte také
Zdá se, že jediným smyslem všech pohybů škatulat je zachovat rovnováhu sil, jak se utvořila po americko-izraelských úderech z doby před klidem zbraní, vyhlášeným před 60 dny.
Země nyní čelí obrovskému množství neřešených problémů, počínaje raketově stoupající inflací, nebetyčnou drahotou a nedostatkem spotřebního zboží a elementární pitné vody a ozbrojenou vzpourou kurdských kmenů konče.
Nikdo ty problémy neřeší, nikdo nestanovuje žádný výhled rozvoje íránské společnosti. Jako by Íráncům bohatě postačil nehybný stav „ani mír, ani válka“, a děj se vůle boží. Hlavně nerozhoupat člun! Přirozenou povinností vůdce by bylo naznačit kýžený směr vývoje, a za tím účelem nějakou mocenskou skupinu upřednostnit, a jinou naopak upozadit. Jenže právě to se neděje!
Čtěte také
Všechna prohlášení anonymního Modžtaby jsou stylizována tak, aby každá mocenská skupina v nich mohla najít něco přijatelného a použitelného pro sebe. Ve výsledku lidé demonstrující proti jakýmkoliv jednáním s Američany mávají vlajkami s podobiznou rachbara, a stejně tak činí i ti, kteří jednání podporují.
Rachbar Modžtaba je všude, a tím pádem není nikde. Nemůže nikoho rozčarovat, ježto není nikde k nalezení. Na jeho autoritu se odvolává každý, leč jeho vůle nikoho k ničemu nezavazuje. Z živé osoby se stal pouhý politický jazyk.
Otázkou je, jak dlouho takový režim může existovat a nakolik bude funkční. Jednou nejspíš generálové budou muset veřejně ukázat to, co z vrchního vůdce zbylo, případně uznat, že celou dobu obyvatelstvu lhali.
Anebo to neudělají nikdy, a pak zdroj mocenské legitimity v Íránu navždy zůstane skrytý, nepoznaný nebo dokonce nepoznatelný, jak v nějakém bájném příběhu.
Dříve jsme se domnívali, že zřízení, kde vládne tajuplný kouzelník Goodwin, z něhož se nakonec vždy vyklube pouťový podvodník, lze potkat jenom v pohádkové smaragdové zemi Oz, ale ukazuje se, že je to možné také v našem pomateném světě, plném omylů.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
