Jediný Hoffmann

28. květen 2004

Zhruba dvě stovky účastníků večera v neděli 19. listopadu 1989, kdy na půdě pražského Činoherního klubu vznikalo Občanské fórum a v rychlosti bylo naformulováno několik prvních bodů pro očekávaná následující jednání s představiteli státní moci (k těm se pak ale konzervativní komunistické špičky dlouhé dny neměly), si asi pamatuje, jak vehementně připomínal myslím sám Václav Havel, aby byl do seznamu několika osob, jejichž okamžité odstoupení z funkcí je podmínkou k rokování, byl zahrnut vedle například Jakeše, Bilaka, Lenárta, nebo Štěpána ještě i Karel Hoffmann. To zasvěcené nepřekvapovalo. Hoffman, byť veřejnosti méně známý, byl nejen v disidentských kruzích považován už léta za velmi nebezpečného muže, podle všeho napojeného na tehdejší sovětskou tajnou službu KGB.

Dnes je Hoffmann jedinou velkou komunistickou rybou uvízlou v justiční síti a tento čtvrtek jej výrok Nejvyššího soudu zamítnutím dovolání přiblížil nástupu trestu. Jak známo Hoffman byl loni v červnu odsouzen ke čtyřem letům vězení za zneužití pravomocí veřejného činitele. Trvalo to ovšem víc než osm let. Už v polovině roku 1995 byl totiž společně s Jakešem a Lenártem obviněn Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, tehdy ještě řízeným Václavem Bendou, z vlastizrady v souvislosti s jeho chováním v srpnu 1968. Žaloba byla vrácena, ale vzápětí byl obviněn Hoffman znovu, tentokrát sólo a to za to, že jako ředitel Ústřední správy spojů vydal v noci na 21. srpna 1968, kdy na československé území vnikly armády Varšavské smlouvy, podřízeným pokyny k zastavení televizního a rozhlasového vysílání - chtěl tak například zabránit zveřejnění prohlášení ÚV KSČ, které okupaci ostře odmítlo. Jistě tak neučil z vlastní iniciativy, ale nejspíš na přání Moskvy a je pravděpodobné, že ho něčím takovým nepověřil sám Leonid Brežněv, ale nějaký generál či plukovník KGB. Takže domněnky o Hoffmanových temných kontaktech mají asi racionální jádro.

Tímto samostatným obviněním byla zahájena dlouhá partie mezi žalobci na jedné straně a státními zástupci či soudci na straně druhé. Žaloba se stále vracela zpět k důkladnějšímu důkaznímu zpracování, až roku 1997 Městský soud v Praze Hoffmannovo stíhání zastavil s tím, že čin vlastizrady je promlčen. Znovu a ještě a ještě putovaly spisy sem a tam. Ale už se v nich objevil nový moment - totiž obvinění z vlastizrady formou sabotáže. Ale stejně kauza vypadala neprůchodně, vyšší instance je stále vracely. V lednu 2001 podal tehdejší šéf resortu spravedlnosti Pavel Rychetský stížnost Nejvyššímu soudu, podle níž byl předchozími rozhodnutími porušen zákon ve prospěch obviněného. Ale ani ministr nepochodil.

Na to pak Státní zastupitelství vypracovalo další obžalobu a kupodivu tentokrát uspělo. Byť bylo prokázáno toliko že Hoffmann nařídil vysílače vypnout a tedy zneužil úřední pravomoc. Ne však už, že tak učinil po předchozím dohodě s cizí mocí, rozuměj Moskvou. Nebyla tedy doložena vlastizrada.

Hoffmann, který se po radikálním chování v dramatické srpnové noci stal od počátku normalizace členem nejvyššího vedení Ústředního výboru KSČ, se samozřejmě odvolal. V říjnu 2003 státní zástupce dál trval na obvinění z vlastizrady, pražský vrchní soud to uznal a zvýšil trest na šestiletý. Ale fraška, jak to už kdekdo vnímal, ještě nekončila. V listopadu téhož roku soudkyně pražského městského soudu Augustinová trest zase o ony dva roky snížila na základě amnestie z roku 1990 a Hoffmanovi tedy zůstala čtyři nepodmíněná léta za sabotáž. Táž soudkyně pak na půl roku - až do 9. srpna odložila nástup trestu - měl se konat pátého ledna tohoto roku - a to na základě zprávy vězeňských lékařů. Nu a konečně včera, jak už bylo řečeno - Nejvyšší soud zamítl dovolání a Hoffmann by se tedy zanedlouho ocitnout v žaláři.

Jistě, jde o starého, bezmála osmdesátiletého muže, který už do káznice nepatří, namítne asi leckdo. Mělo by stačit, že byl odsouzen. Je také pravděpodobné, že se pokusí trestu vyhnout kvůli nějakým zdravotním překážkám a my bychom nad tím už měli mávnout rukou. Když spravedlnosti unikli ostatní nejvyšší soudruzi, proč by měl konečně sedět jen Hoffmann? U Jakeše a Lenárta bylo stíhání z vlastizrady zastaveno či skončilo zproštěním viny. A Jozef Lenárt nadto před nedávnem zemřel.

To je určitě téma k debatě, na jejímž dně ovšem zůstává nepříjemná sedlina tvořená dlouholetým odmítáním soudů různých stupňů vůbec funkcionáře soudit, i to, že se vyvlékl z vlastizrádné kvalifikace, ačkoliv o čin této kategorie skoro určitě šlo. Proti tomu, že se kvůli promlčení vyhnul vězení někdejší prokurátor Vaš, kterému bylo přitom prokázáno, že podvrhl důkazy proti generálu Píkovi a podílel se tak na chladnokrevné justiční vraždě, by se Hoffmanova kauza mohla zdát málem marginální. A její výsledek neuspokojující, jakoby náhražkový, neboť ochotné plnění přání či rozkazu KGB nebylo prokázáno. Kdyby se tak stalo měli bychom jistě pocit jistého zadostiučinění. Je otázkou, zda ho veřejnost může mít, až se takto polovičatě odsouzený Hoffmann možná přece jen ve vězení ocitne. Jako jediný z kruhu svých podivných přátel.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.