Je na Titanu pozemský život?

Před 65 miliony roků dopadl do oblasti dnešního poloostrova Yucatan asteroid o průměru 10 až 20 kilometrů. Svědectvím dávné katastrofy je kráter Chicxulub čili "Ďáblův ocas", který se dnes skrývá pod mocnými vrstvami mořských usazenin. S průměrem 170 kilometrů je absolutně největším dopadovým kráterem na Zemi a řadí se k největším ve sluneční soustavě.

Katastrofa přivedla k vymření celou řadu pozemských organismů, včetně dosavadních vládců Země - dinosaurů. Kanadský planetolog Brett Gladman z University of British Columbia došel k překvapivému závěru. Srážka Země s asteroidem na jedné straně život zničila a na druhé jej možná rozšířila na dosud mrtvá tělesa sluneční soustavy. Při srážce se ze zemského povrchu zvedla obrovská masa hornin. Zhruba 600 milionů "balvanů" různé velikosti. Část se rozžhavila či dokonce roztavila. Některé však zůstaly relativně chladné a mohly na nich přežít nejrůznější mikroorganismy. Americký mikrobiolog Wayne Nicholson z University of Florida na základě laboratorních experimentů odhaduje, že podobnou kolizi přežije jedna z desetitisíce bakterií. Energie srážky byla tak vysoká, že se při ní dostaly horniny do meziplanetárního prostoru. Podle Gladmana se to podařilo balvanům s průměrem větším než 3 metry. Ty se pak vydaly na cestu vesmírem i s bakteriemi " na palubě". Většinu "pozemského smetí" spolehlivě "uklidila" mocná gravitace Slunce. Přesto se některé pozemské kameny zatoulaly až na okraj sluneční soustavy. Tam se jim připletly do cesty velké planety Jupiter, Saturn a Neptun a jejich měsíce. Velké planety nenabízejí pozemským formám života vhodné podmínky. Jinak je tomu ale v případě jejich měsíců.

Brett Gladman spočítal, že na povrch Jupiterova měsíce Europa dopadla během 5 milionů roků, jež následovaly po strážce Země s asteroidem, asi stovka pozemských balvanů. Kalkulace podmínek, za jakých tito vesmírní poslové přistáli na povrchu měsíce Europa, vylučují, že by bakterie "na palubě" meteoritu přežily. Jupiterova gravitace urychlila let balvanů na 25 kilometrů za sekundu a u některých dokonce na 40 kilometrů za sekundu. Náraz tak rychle letícího balvanu na zaledněný povrch Europy měl pro bakterie "smrtelné následky".

O poznání přívětivější přivítání připravil pozemským balvanům a bakteriím Titan. Gladman spočítal, že na Titan dopadlo asi třicet balvanů rychlostí kolem 11 kilometrů za sekundu. To je nižší rychlost, než jakou vstupuje většina meteoritů do atmosféry Země. Meteority se nad povrchem Titanu roztrhly a jejich zlomky zapadly do ledu. Bakterie mohly takový pád přežít. Gladman se odvolává na vědeckou stať, kterou nedávno publikoval v astronomickém časopisu Ikarus americký mikrobiolog Robert McLean. Ten zjistil, že v troskách raketoplánu Columbia přežily bakterie rodu Microbispora. Havárie, při níž se raketoplán proměnil v ohnivý déšť trosek, mikrobům neublížila.

V první fázi po přistání se mohlo pozemským bakteriím dařit na povrchu Titanu celkem dobře, protože teplo z meteoritu roztavilo led a nabídlo mikrobům vodu v kapalném skupenství. To však zřejmě netrvalo dlouho. Na Titanu vládnou mrazy -179°C. Pozemský život tam zřejmě nenašel dvakrát příhodné podmínky. Gladman ale připomíná, že katastrofa z před 65 milionů roků nebyla zdaleka jediná velká srážka za celou existenci Země a že se tak mohly na Titan a jiná tělesa dostávat pozemské mikroby opakovaně. Zda některé přeci jen přežily? K hledání odpovědi na tuto otázku Gladman vyzval odborníky z dalších vědních disciplín, především experty na mimozemský život čili exobiology.

Mnohem čerstvějšího data je zřejmě průnik pozemského života do podstatně bližšího sousedství Země. Drtivá většina sond, které přistály na Marsu, ale i na Měsíci nebo Venuši, nebyla desinfikována a je pravděpodobné, že s sebou vezly i pozemské mikroorganismy.