Jaroslav Knápek: Vlastenec ze Sudet se osm let ukrýval před StB (2. část)

23. říjen 2016

Rodina živnostníka Knápka z Drozdovské Pily ukrývala za 2. světové války uprchlíky před gestapem, parašutisty z výsadku Carbon, vysílačku Jarmila I. a zbraně pro domácí odboj. Odměnou byla statečnému Jaroslavu Knápkovi po válce medaile udělená ministrem obrany Ludvíkem Svobodou, o kterou nijak nestál, ani o ni neusiloval. Několik let poté ho vedli zbitého v poutech za protikomunistický odboj. U soudu dostal deset let. V nestřežené chvíli kdesi na poli dozorcům utekl. Ukryl se doma, kde se o něj osm let staral syn, dcera a žena Ludmila.

Parašutista, velitel výsadku Carbon František Bogataj, se s Jaroslavem dobře znal už z války. Ukrýval se v jejich domě, vysílal z jejich půdní světnice, nechal se Knápkovými živit. Před komunisty tento voják včas utekl. V zahraničí pracoval pro západní zpravodajské služby, rekrutoval agenty chodce a propojoval je se spolehlivými lidmi v Československu.


Příběhy 20. století vznikají ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum. Pomozte jim a vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Můžete se zapojit i do sbírání příběhů a navíc vyhrát až 50 tisíc korun v soutěži Příběhy 20. století.

V prosinci 1950 Knápkovi pořádali zabíjačku, na které se objevil nezvaný host, který Jaroslavovi řekl: „Jsem od Blbce.“ Bogataj si nechal za války říkat od přátel z odboje touto divnou přezdívkou. Knápek hned věděl a souhlasil. Agent Vokáč Knápkovým předal šifrovací tabulku, plechové schránky, které ukryly nedaleko Hoštejna, a tisíc korun na výdaje. Podle instrukcí doručili Jaroslav se synem Bronislavem do tzv. mrtvé schránky jednu zprávu. Víc toho nestihli.

Kartáčnické družstvo alias StB

Dne 27. března 1951 zaklepalo u Knápkových několik mužů vydávajících se za zástupce kartáčnického družstva. Příslušníci StB se snažili o moment překvapení. Když Jaroslav Knápek zjistil, že zatímco vyjednává venku o případném vstup do družstva, ostatní policisté mu prohledávají byt, požádal je, aby se – než ho zajistí – mohl umýt v náhonu. Když se nedívali, utekl jim. „Slyšeli jsme střelbu. Měli i v lesích nad údolím ozbrojené policisty, takže ho chytli,“ popisuje jeho dcera Radoslava Knápková, provdaná Brovjáková.

Sestra Radoslava Knápková (Brovjáková) v roce 1944

Soud se konal v Brně 3. září 1951. Jaroslava Knápka poslal za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování na deset let do vězení a propadl mu veškerý majetek. Kromě spolupráce se západní rozvědkou ho obvinili také z ukrývání zbraní, ale skoro žádné nenašli – jen pár nábojů, které zbyly v dřevěných bednách po Němcích. Soud došel k závěru, že vojenské pásové vozidlo na dřevoplyn, které pan Knápek používal ke svážení dřeva, je vlastně tak trochu malý tank. Komunisté u soudu nepředložili důkazy, ale měli pravdu. Pan Knápek samopaly a zásobníky schovával v úkrytu v domě.

Sousedé? Ptáci a lišky

Pětapadesátiletý vězeň Jaroslav Knápek pracoval pod dozorem bachařů na poli někde na Šumpersku. Dne 5. července 1952 v nestřežený okamžik vzal nohy na ramena. Získal dostatečný náskok před pronásledovateli, kteří ho ani po několik dnech nenašli a po týdnu definitivně ztratili jeho stopu. Jaroslav nepochopitelně bloudil v asi 50 kilometrů vzdálených lesích na Pradědu.

Po týdnech se vrátil do rodného kraje. V tatenickém bukovém lese nedaleko Drozdovské Pily si vykopal bunkr, kde měsíce přebýval. Starala se o něj jeho manželka, která mu nosila jídlo. Chodil za ním i jeho syn Bronislav: „Seděli jsme tam spolu. Měl to zařízené. Postel, kamínka. Vykládal mi, jaké to tam je, jak kolem lítají ptáci, jak ho tam navštěvuje liška a jak sleduje růst hub,“ popisuje Bronislav.

Kazeta v níž Jaroslav Knápek ukrýval tajné zprávy pro agenta CIC Václava Vokáče

Na zimu se Jaroslav Knápek přemístil do úkrytu v rodinné dílně na Drozdovské Pile. V metrovém prostoru mezi kotlem a zdí vytvořili šikmou dřevěnou konstrukci. Zakryli ji dřevěnými bednami, v nichž vytvořili vlez do úkrytu: „Do spodní bedny jsme vyřízli otvor a udělali tam panty. Tím se to otvíralo. Nebylo vůbec poznat, že je to na otvírání,“ vypráví Bronislav Knápek. Do beden naházeli harampádí. Šikmou dřevěnou konstrukci zaskládali dřevem na topení. Do domu chodily různé kontroly, proběhly domovní prohlídky, StB ale nikdy nic nenašla. O Jaroslavu Knápkovi nikdo ze sousedů nevěděl a ani část rodiny o něm neměla potuchy.

V tomto podzemním úkrytu Jaroslav Knápek zůstal až do 18. května 1960. Jak se mu v něm vlastně žilo a nebylo lepší strávit tato léta ve vězení? „Velmi rád a často četl a byl doma s maminkou. Byl s námi ve svém. Chodil do dílny, kde měl své stroje. Moji rodiče měli krásné manželství, které by se mohlo dát všem za vzor,“ říká Bronislav Knápek.

Dožil se pádu komunismu

Rodiče Ludmila a Jaroslav Knápkovi

Dne 9. května 1960 vyhlásila vláda a prezident Novotný amnestii. Jaroslav Knápek se domníval, že mu trest zruší. Ve svých dvaašedesáti letech se přihlásil na úřady. Trest mu ale jen snížili na pět let. Dva roky pak strávil ve vězení na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho v květnu 1962 propustili během další amnestie. Jaroslavu Knápkovi však nevyměřili žádný důchod, a tak musel ještě několik let pracovat jako lesní dělník.

Jaroslav i Ludmila Knápkovi se dožili pádu komunismu: „Byli jsme tak šťastní, že jsme nad vším mávli rukou. Co bylo, bylo a je pryč. Nechtěli jsme žádné tahanice s advokáty kvůli rehabilitaci a restituci. Připadalo nám to nesmyslné, protože jsme se hlavně cítili konečně svobodní. To byl ten dar. Táta, ten říkal, že republika je chudá, ať nic neděláme. Taková to byla povaha,“ vzpomíná Bronislav Knápek, jehož otec zemřel v červnu 1990 a maminka o sedm let později.

Příběh Jaroslava Knápka vypráví jeho syn Bronislav
autoři: Vít Lucuk , Mikuláš Kroupa
Spustit audio