Jan Vávra: Spravedlnost – nebo zákony?
Pavel Rychetský ještě v dobách, kdy nebyl předsedou Ústavního soudu, hovořil o dvou zásadních problémech české justice. Prvním je délka soudních řízení, druhým nepředvídatelnost rozhodování soudů. První problém se postupem času mírně zlepšuje, překvapivých rozsudků jsme se ale nezbavili. I když ve většině případů mají soudci různých soudů na jeden případ stejný názor, pořád se vyskytují kauzy, kde se soudy nižších a vyšších instancí v posuzování stejné věci liší diametrálně.
Z nedávné minulosti můžeme jmenovat kauzu údajného tunelování pražského dopravního podniku. Zatímco pražský městský soud všech 17 obžalovaných osvobodil, vrchní soud u 12 z nich osvobozující verdikt zrušil.
Čtěte také
Jiný zvrat předvedl soudce vrchního soudu Pavel Zelenka v kauze Davida Ratha. V obou těchto případech se ale jednalo o rozdílný názor na použití odposlechů. Někteří soudci se domnívali, že nahrávky nelze pokládat za důkaz v případě, kdy byly pořízeny při vyšetřování jiné trestné činnosti, jiní to pokládali za správné.
Naštěstí tento problém vyřešil nejvyšší soud, když svým loňským rozhodnutím s konečnou platností potvrdil, že výsledky prostorových odposlechů povolených soudem lze použít jako platný důkaz. I když byly původně nasazeny kvůli jinému podezření.
Zákony jako inkarnace pravdy a dobra?
Nyní se ukázalo, že soudci mohou mít zcela odlišný názor i v úplně jiných případech. Nejnověji v Olomouci, kde vrchní soud snížil 22letému Benediktu Čermákovi trest za podporu a propagaci terorismu. Z původních šesti let vězení na tříletý podmíněný trest.
Čtěte také
Muž před dvěma lety v internetové diskusi napsal pochvalné komentáře pod videem zachycujícím útočníka, jak ve dvou mešitách v novozélandském Christchurch masakruje 50 lidí.
Veřejnost se může právem ptát, jak je možné, že jeden soud vyměří dotyčnému šest let natvrdo, kdežto jiný ho pošle domů s tříletou podmínkou? Není rozdíl příliš velký? Kde potom hledat spravedlnost?
Problém spočívá v tom, že naši soudci, věrni tradici z dob komunismu a možná ještě i z Rakouska-Uherska, nehledají spravedlnost, jako například britští nebo američtí soudci, ale aplikují zákony na konkrétní případy.
To nakonec ve svém zdůvodnění uvedl předseda olomouckého senátu, když hovořil o „legislativní nevybalancovanosti“. Upozornil na skutečnost, že dotyčný byl ohrožen trestní sazbou až 15 let, a to za to, že na internet pověsil dvě věty. Přitom pachatel dokonaného teroristického útoku je ohrožen sazbou „pouhých“ 12 let.
Podle této logiky tedy padá vina na naše zákonodárce. Pro toho, kdo aspoň občas sleduje jednání českého parlamentu, nemohou být nelogické zákony překvapením.
Bohužel v Česku panuje, jak upozorňuje filosof Václav Bělohradský – a to nejen mezi soudci – představa, že zákony jsou inkarnací pravdy a dobra. Když se ale podíváme, jak jednotlivé zákony vznikají – včetně zákona o podpoře terorismu – zjistíme, že jsou vždy průnikem nejrůznějších zájmů, momentálních nálad a výměnných obchodů.
Je tedy zcela naivní očekávat od rozhodování zástupců lidu nějakou institucionalizovanou moudrost. Proto se ale nelze ubránit otázce, zda by soudci přece jen neměli – místo vykládání zákonů – hledat aspoň nějakou elementární spravedlnost.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
