Jan Vávra: Národní bublina, nebo sdílená evropská bezpečnost?
Pokud mluví Andrej Babiš francouzsky nebo anglicky, je – sice opatrně – mírně proukrajinský a prozápadní. Pokud ale mluví česky, tak se od pomoci Ukrajině distancuje a EU za její snahu bránit se ruské hrozbě jen zesměšňuje.
Na jednu stranu mu evidentně dělá dobře, když se může poplácávat po ramenou s francouzským prezidentem Macronem, na druhou stranu se na domácí scéně snaží vypadat jako ztělesněná holubice míru a tváří se, že vyzbrojování bojující Ukrajiny je válečné štvaní. Výsledkem je oportunistické kličkování mezi minimální pomocí Ukrajině a populistickými prohlášeními o roce míru.
Čtěte také
Babiš žádnou vlastní představu o směřování státu nemá. Řídí se převládajícími náladami svých voličů a jim pak podřizuje zahraniční a bezpečnostní politiku státu. Tím se neliší od ostatních středoevropských vůdců, pouze s tím rozdílem, že Viktor Orbán postavil svoji politiku na odporu vůči EU jako hlavnímu nepříteli údajných tradičních maďarských hodnot, a Robert Fico se zase snaží podchytit přízeň té části slovenské populace, která stále vidí v Rusku velkého slovanského bratra.
Babiš to má ale trochu komplikovanější. Nalákal sice hodně voličů slibem, že nebude posílat žádné peníze na Ukrajinu a rozdá je Čechům, ale na druhu stranu ví, že většina voličů ANO zrovna nehoří láskou k Rusku.
Čtěte také
Vymyslel tedy zvláštní taktiku, kdy tvrdí, že chceme pomáhat Ukrajině, ale musí to za nás zaplatit ostatní. Takový postoj je nejodpornější ukázkou sobecké a bezzásadové vypočítavosti.
Na Ukrajině se bojuje i za nás
Teď je otázkou, zda tato lidová „prefíkanost“ dojde u české veřejnosti obdivu jako příklad mazaného přechytračení mocnějších států, nebo převáží to lepší v nás, a my se pokusíme zastávat nějaký odpovědnější a dospělejší postoj.
Zatím se mezi evropskými zeměmi řadíme spíše k Maďarsku a Slovensku než k západním zemím. Premiér Babiš totiž odmítl účast českých vojáků v multinárodních sborech, které mají být nasazeny po dosažení příměří jako záruka bezpečnosti Ukrajiny.
Čtěte také
A co je možná ještě horší, Babiš ani nepodpořil Dánsko, které je vystaveno stupňujícím se útokům ze strany administrativy Donalda Trumpa, jako to udělaly jiné evropské státy včetně Polska.
Trump je po úspěšném únosu venezuelského diktátora Madura o poznání sebevědomější, zavrhl už jakýkoli ohled na mezinárodní právo a mluví jen o svém svědomí jako jediném relevantním kritériu. Není tedy vyloučeno, že nás v brzké budoucnosti čeká konfrontace s USA, jakou jsme si ještě před několika týdny nedokázali představit.
Česká republika není vojensky silná země. Z vlastní minulosti víme, že pokaždé, když o dění ve světě rozhodovala vojenská síla, doplatili jsme na to ztrátou suverenity a svobody. A jak už bylo mnohokrát řečeno, na Ukrajině se bojuje i za nás. Pokud Ukrajina prohraje, může čekat podobný osud i východní část Evropy.
Vychytralé kličkování okolo vojenské pomoci Ukrajině, které má Babišovi zajistit přízeň voličů, tedy silně oslabuje naši obranyschopnost. Až už bude nebezpečí tak zřejmé, aby si to konečně všichni voliči hnutí ANO uvědomili, může být už na obranu pozdě.
Je známo, že Andrej Babiš se při svém rozhodování řídí průzkumy a nechce postupovat proti většinovému mínění veřejnosti. Záleží tedy i na postoji nás všech, zda převáží nacionalistický a populistický izolacionismus, který je nejlepší cestou do područí silnějších mocností, nebo se začneme – spolu s ostatními evropskými státy – o vlastní obranu opravdu starat.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
