Jan Vávra: Český nacionalismus opět posiluje
Existuje dost jasných důkazů o tom, že v české populaci stále vzrůstá nevraživost vůči Ukrajincům, která má často charakter vyložené nenávisti k celému etniku. Nejde už jen o verbální útoky na sociálních sítích, ale zaznamenali jsme i velice drsné fyzické násilí, když například tři muži zaútočili na dvě ženy s dětmi.
První útočník si nejprve ověřil, že jde o Ukrajinky, a pak udeřil. Napadené ženy skončily v nemocnici, přičemž jedna utrpěla zlomeninu čelisti. Nepřátelství k Ukrajincům zcela jistě napomohl případ osmnáctiletého Ukrajince, který znásilnil a potom se pokusil zabít o tři roky mladší dívku, i rvačka mezi Ukrajinci a Romy v Brně, která skončila smrtí jednoho Roma.
Čtěte také
V české společnosti se proto čím dál častěji objevuje představa jakési kolektivní ukrajinské viny. Počáteční spontánní podpora Ukrajinců vyvolaná ruským útokem, za kterou jsme se pochvalně plácali po ramenou, tak nevydržela ani půldruhého roku.
Ukrajinská kolektivní vina
Protiukrajinské nálady se samozřejmě snaží využít naši národovci, což vede k větší konkurenci v této části politického spektra. A to má za následek její radikalizaci. Například právě Tomio Okamura začal pracovat s představou ukrajinské kolektivní viny.
Na vlně nenávisti vůči Ukrajincům surfuje i Andrej Babiš, který v sobě objevil konzervativního zastánce národních hodnot. A vládní politici se maximálně omezují na prohlášení ve smyslu, že podpora Ukrajiny je naší morální povinností, přičemž zapomínají veřejnosti vysvětlovat výhody, které nám přítomnost Ukrajinců přináší.
Čtěte také
Ukrajinci jsou totiž ochotni dělat práci, kterou Češi odmítají, například pomocný personál v nemocnicích, uklízečky, kuchařky a podobně. A ukrajinské děti, které se tu docela dobře integrovaly, nám v budoucnu mohou být ku prospěchu už i v řadě specializovaných profesí.
Ekonomové varují, že české ekonomice chybí asi tři sta tisíc pracovníků, které si nejsme schopni opatřit jinak než pomocí migrace. Ale ani tato vláda není schopná a ochotná podpořit nějaký rozumný systém přistěhovalectví, který by umožnil příchod občanů ze států mimo EU, které naše ekonomika nutně potřebuje. Naopak přijímáme nová a nová opatření, která ekonomickou migraci znemožňují.
Sami si nevystačíme, ač politici tvrdí opak
Takže politici – místo aby s rasovou, národnostní i kulturní nenávistí bojovali – se raději vezou na tradičních předsudcích české společnosti vůči takzvaně odlišným kulturám. Tím navazují na neblahou tradici českého národovectví, kterou jsme ještě vůbec nezpracovali, takže vlastní nacionalismus ani nevnímáme.
Jeho kořeny sahají někam do poloviny 19. století, kdy vznikla představa, že úpíme pod nadvládou Němců. Tehdejší preferování všeho českého – jen proto že to bylo české – se přelilo do první republiky, která – ač byla složena z mnoha národů a národností – byla postavena na jednoznačné dominanci českého národa, což nakonec vedlo po 20 letech nutně k jejímu rozpadu.
Frustraci z konce prvního samostatného státu jsme čelili tím, že jsme se postupně zbavovali všech jiných národností. Takže teď máme sice malý, ale etnicky vyčištěný stát, což je při současném populačním vývoji do budoucna dost těžko udržitelné. Ačkoli nám političtí národovci tvrdí opak, v současném globalizovaném světě si sami – samozřejmě pokud budeme chtít udržet současnou ekonomickou úroveň – zcela jistě nevystačíme.
Zdá se ale, že na to, co bude muset tak jako tak nastat, nejsme vůbec mentálně připraveni.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
