Jan Šícha: Fotografie Dagmar Hochové

Vydal jsem se v letních dnech hledat inspiraci pro nadcházející časy lepší nálady a zas našel českou fotografku Dagmar Hochovou, která na počátku šedesátých let chodila ulicemi a fotila děti. Nacházela u nich inspiraci, nadšení a naději, byli to pro ni jediní svobodní lidé v tehdejším Československu. Dagmar Hochová zachytila děti, když ještě byly v ulicích.

Jak sviští na kárách sbitých s prken, opatřených koly od kočárků, jak malují křídami obrovské panáky, fotila je na Matějské pouti a jak se kočkují, houpou na zábradlí hlavou dolů, i jak pokrývají pískem psa, kterému se to prý kupodivu líbilo, takže radostně ňafal, nekňučel ani se neohnal.

Zdá se mi, že na fotografiích dětí si Dagmar Hochová ujasnila, co hledá, takže dál nacházela svobodné lidi, když šedesátých let přibývalo a přibývalo i lidí, kteří se nebáli svobodně projevit na veřejnosti.

Z cest za svobodnými lidmi vznikla výstava v Muzeu u Karlova mostu. Tématem výstavy je Pražské jaro, ne jako událost s tanky, ale jako postupné napřimování české společnosti, které ještě nějaký čas doznívalo po okupaci v srpnu 1968. První fotografie pochází z roku 1964, je na ní mladá dojička pod fotografií Jurie Gagarina.

Mladá žena zjevně myslí na svého milého, ne na živočišnou výrobu. Nad ní pak spíše než fotografie kosmonauta visí portrét pěkného chlapa. Vzácné jsou fotografie studentských happeningů, které byly výrazem odvahy umělců a studentů a předcházely dalším, organizovanějším, občanským aktivitám.

Fotografie prvomájového průvodu v roce 1968 ukazují obnovené skauty, Klub angažovaných nestraníků, květinové děti, lidi s transparenty, na které si sami napsali svoje slova namísto slov předepsaných. Po snímcích ze srpnové okupace následují záběry z pohřbu jedné z obětí vpádu vojsk.

Zvláštní mrazení je možné cítit před snímky ze stávky vysokých škol a ze studentských akcí připomínajících polednovou politiku. Právě tehdejší krásné studenty nažhavené vlídným dějinným okamžikem opařila následná konsolidace jako první.

Zvláštní místo má ve výstavě pohřeb Jana Palacha. Už o pár měsíců později fotografka zachytila obrněný transportér československé Veřejné bezpečnosti potlačující demonstraci k prvnímu výročí přepadení Československa. Výstavu uzavírají fotografie milicionářů, kteří v roce 1973 pochodovali pražskými ulicemi v nových uniformách. Pro tvorbu Dagmar Hochové je charakteristické, že před špalírem tupých milicionářských postav v kabátech zachytila otužilce v kraťasech, který se chystal skočit do nedaleké Vltavy.

Inspirace, nadšení a naděje. Všechny tři věci nyní spojované s Barackem Obamou se české fotografce podařilo zachytit v podání nepojmenovaných lidí v pražských ulicích. V západní Evropě se nyní hodně mluví o tom, kolik totalitního braku bylo v jejich revoltě z roku 1968. Někteří tehdejší studenti se nyní veřejně stydí za to, jak vzývali Maa a chtěli jen ničit. V Čechách není zač se stydět. Pražské jaro nechalo ožít nejrůznější vrstvy společnosti, ony vrstvy si často navzájem pomáhaly s obrozením.

Při prohlížení výstavy Dagmar Hochové v Muzeu Karlova mostu mě napadlo, zda někdo Baracku Obamovi stihl říci, že věci mající něco společného s inspirací, nadšením a nadějí se musejí odehrávat v ulicích a ne v televizi. V televizi totiž nejpůsobivěji vypadá válka.

Kdyby někdo natočil poklidnou radost, po které náš unavený západní svět touží, vyšla by z toho na obrazovkách pěkná nuda. K nadcházející radosti bude dobré vypnout přijímače a stát se usměvavými vysílači.

Autor je novinář