Jan Macháček: Únos letadla Ryanair – nelogické precedenty Moskvy

1. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nucené přistání letadla Ryanair v Minsku

Pokud je někdo stále přesvědčen, že únos letadla Ryanair do Minsku a uvěznění opozičního novináře Ramana Prataseviče byla sólová akce Alexandra Lukašenka a běloruské KGB, tak se sám musí divit, s jakou propagandistickou vervou je celá akce hájena, vysvětlována, bagatelizována a relativizována ze strany Ruska.

Moskva se může přetrhnout, aby hájila neobhajitelné a aby citovala precedenty. Kreml chce asi naznačit, že nad gigantickým ruským vzdušným prostorem se nikdo nemůže cítit v bezpečí. A přes Sibiř se z Evropy létá do Japonska, Jižní Koreje, na Tchaj-wan a samozřejmě do Číny.

Čtěte také

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová dokonce vyjmenovala čtyři incidenty, které podle ní ospravedlňují pirátskou akci Lukašenkova režimu. Všechny je rozebírá Leonid Beršidskij, komentátor Bloombergu, který žije v Berlíně.

První je případ z roku 2013, kdy letadlo s bolívijským prezidentem Evo Moralesem bylo nuceno přistát ve Vídni. Prezident Morales se vracel z konference v Moskvě a existovalo podezření, že na palubě letadla se nachází Edward Snowden, dodavatel služeb pro americkou Národní bezpečnostní agenturu, který umožnil únik přísně tajných informací.

Nucené přistání

Několik evropských zemí, které jsou členy NATO, neumožnily na žádost amerického spojence průlet bolivijského prezidentského letadla nad svým územím, takže stroj musel přistát ve Vídni, jinak by mu došlo palivo. Když se ukázalo, že Snowden na palubě není, letadlo mohlo pokračovat.

Čtěte také

Zajímavé je, že argumenty Moskvy rezonují i v Německu. Zahraničně politický mluvčí levicové strany Die Linke Gregor Gysi prohlásil, že i tehdy bylo pošlapáno mezinárodní právo a nikomu to nevadilo. A kdo zdůrazňuje mezinárodní právo jen v kauze Ryanair, je prý pokrytec.

Jenže diplomatické a zvláštní lety musí žádat o povolení pokaždé a zvlášť a před každým letem, pravidelná linka nikoliv. Je i obrovský rozdíl mezi de facto vládním zaměstnancem, který krade a předává dál tajné informace, a mladým disidentem, který oponoval Lukašenkovi už na střední škole a jehož jediným zločinem je účet na síti Telegram.

I kdyby byl někdo přesvědčen, že Snowden odhalil nestandardní praktiky americké diplomacie a tajných služeb, tak je jasné, že vynášením tajných informací – i kdyby to bylo z noblesních pohnutek – se ocitáte na velmi horké půdě. Je to špionážní hra a vždycky po vás půjdou demokratické režimy i tyranie.

Čtěte také

Další příklad uvedený Zacharovovou se týká privátního letu ruského poslance Andreje Vavilova, který byl v roce 2004 nucen přistát v Kalifornii kvůli tomu, že kalifornský státní zástupce žádal jeho výslech v kauze praní špinavých peněz. Poté, co byl Vavilov vyslechnut, mohl pokračovat v cestě. To je osud, který určitě nečeká Ramana Prataseviče.

V roce 2012 nařídily ukrajinské úřady, aby se pravidelná linka vrátila do Kyjeva, aby mohl byt vyslechnut proruský aktivista Armen Martirosyan. Ten byl po několika hodinách propuštěn.

Čtvrtý Moskvou citovaný incident se odehrál také v roce 2012. Turecké úřady přinutily přistát syrské civilní letadlo na lince z Moskvy do Damašku a byl zabaven blíže neurčený vojenský materiál. Nikdo ale nebyl nucen z letadla vystoupit. 

Jediné, co mají tyto „precedenty“ společné s kauzou Ryanair, je nucené přistání. Nejhorší akt Lukašenka nebyl ovšem únos letadla, ale důvod pro únos letadla: unést disidenta, jehož jedinou zbraní je klávesnice počítače.

Jan Macháček

Lukašenko se vloni v létě rozhodl násilně a brutálně potlačovat mírumilovné protesty proti ukradeným volbám. Taky kvůli tomu se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl přitvrdit vůči vlastní opozici.

Co udělá Lukašenko dnes, může udělat Putin zítra. Rozmyslete si, jestli opravdu chcete létat nad Ruskem. Koneckonců v nedávném projevu Putin řekl, že Rusko si samo v každém jednotlivém případě bude určovat pravidla pro to, co smí a nesmí. Přeložme si to tak, že když se Rusku nebude chtít, samo se rozhodne, že nebude respektovat mezinárodní právo.

Autor je komentátor Lidových novin a ředitel Institutu pro politiku a společnost (spjatého s hnutím ANO)

Spustit audio