Jan Macháček: Stará dobrá Anglie je k nepoznání
Skuhrání na to, že politika už není, co bývala, a že západní demokracie jsou v hluboké krizi, to už je takový mediální inventář.
Přihlížíme, jak politiku ničí permanentní průzkumy veřejného mínění, jak politici potřebují pro své ego každodenní potvrzení preferencí (jako mladí lidé lajkování statutů na facebooku) i bez toho, že by byly na obzoru nějaké volby.
To samozřejmě vede k tomu, že lidé, kteří mají vizi a odvahu, jsou v politice na vymření a nahrazují je ti, co odezírají voličům dennodenně ze rtů.
Víme také o nástupu extrémních protievropských stran a na příkladu Německa vidíme potřebu velkokoaličního pravo-levého vládnutí rakouského typu.
To má jakýsi stabilizační a zdánlivě ukotvující a uklidňující charakter. Vzniká ale otázka, jestli to pak ještě půjde někdy jinak, jaké to bude mít dlouhodobé konsekvence a jestli to pak do budoucna nebude pořád horší.
Na blížících se britských volbách ale vidíme, že v jakési bouři se nachází i jedna z kolébek demokracie, tedy Spojené království, donedávna demokracie tradiční z nejtradičnějších a v dobrém slova smyslu nejkonzervativnější z konzervativních a nejpředvídatelnější z předvídatelných.
Nejenže britskou politikou a ústavním uspořádáním pořádně zacloumala hrozba odchodu Skotska a nastávající tahanice o budoucí federální koncept a změnu ústavního uspořádání.
Navíc není zdaleka jisté, jestli je možnost odchodu Skotska zažehnána. Nejenže nad Británií visí hrozba odchodu z EU, hrozba, kterou si sama na sebe upletla.
Nyní hrozí ještě něco jiného. Britové byli zvyklí, že díky spolehlivému a prediktabilnímu systému bude vládnout jedna nebo druhá strana. Nyní mají za sebou čtyři roky koaličního vládnutí konzervativců s liberálními demokraty, což leckdo také těžce trávil.
Od čtvrtka ale reálně hrozí, že se v parlamentu ocitne hned pět politických stran! Kromě tradičních labouristů a konzervativců a relativně tradičních liberálních demokratů přibydou nacionalisté, tedy tzv. UKIP a Skotská národní strana.
Koaliční scénáře jsou zcela neodhadnutelné. Je dost možné, že Britům povládne úplně někdo jiný, než koho si demokraticky zvolili.
Možná je menšinová vláda, tedy něco na ostrovech neslýchaného, možná je tichá podpora, či dokonce něco na způsob nám známé opoziční smlouvy.
Relativní britská politická solidnost se vždy opírala o to, že politik jedné vládnoucí strany dělá opravdu to, co slíbil, a nemůže se na nic vymlouvat. Na žádné koalice, ani skryté koalice, ani na ústupky v rámci hledání konsensu a jalové kompromisy.
Nyní Britové poprvé zažijí, jak ten, co něco slíbí, nesplní skoro nic, jak je zvykem v rámci upatlaného hledání konsensů a věčných výmluv a vyvazování se z odpovědnosti, což je definice koaličního vládnutí.
Politici se budou Angličanům bez výjimky jevit jako cynici a lháří. Otázkou je, co to udělá s britskou demokracií a stabilní politickou tradicí. Zůstane vůbec kámen na kameni, a jak to britskou společnost rozkmitá a znejistí?
Českým politologům, politikům a komentátorům, kteří nás už dlouhou dobu zásobují ideou většinového systému jako receptu na politickou stabilitu. je třeba vzkáza.t ať se nad sebou zamyslí.
To, co budou mít teď v Británii, na to jsme my na kontinentu docela zvyklí. Angličané na to ale budou zírat, jako by jim na zahradě přistálo UFO.
Jejich výhodou je, že mají alespoň fungující právní stát a instituce pro fungování trhu a byznysu, kterými snad politika nezatřese.
Autor je komentátorem Lidových novin a předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
