Jan Jůn: Mají ještě smysl tak rozsáhlé britské vzpomínky na válečné padlé?
Má ještě smysl, tři čtvrtě století po druhé světové válce a století po první, tak rozsáhle každoročně vzpomínat jejich oběti, jak to dělají Britové? Pro mnohé z nich nepochybně ano, protože jde o jejich otce nebo dědy a ti, co přežili, vlastně zemřeli teprve nedávno – nebo už v dost malých počtech ještě žijí.
A jde především také o hlavu státu, královnu Alžbětu II., která za války řídila armádní džíp a stále ještě vládne a spojuje tak dnešek s minulostí.
Čtěte také
Každý rok, tedy od 50. let, se v Londýně účastní druhou listopadovou neděli vzpomínek u příležitosti výročí dne příměří 11. listopadu 1918 – na konci první světové války. A je to vždy to stejné: smuteční hudba, kladení věnců před pomník neznámého vojína královskou rodinou, vládou, poslanci a zástupci Britského společenství národů a zástupci veteránů, všichni s papírovými máčky na klopách.
Pak trubač s večerkou a dvě minuty ticha a poté pochod veteránů ze všech válek minulých desetiletí. Královna už pár let věnec neklade – činí tak místo ní princ Charles –, ale sleduje ceremonii z balkonu nad pomníkem, a to se prý nyní lékařům také nelíbí.
Zásluhy dalších spojeneckých národů
Nakonec přeletí nad Londýnem nějaký ten letoun veterán spitfire – také miláček letců československých stíhacích pluků Královského letectva v Bitvě o Británii i později – a následuje pochod veteránů, včetně zdravících vozíčkářů nebo slepých, a ceremonie končí. Jeden britský historik poznamenal, že Britové tak budou činit, dokud bude naživu královna a dokud budou spitfiry letuschopné.
Čtěte také
Londýnské vzpomínce na „slavné padlé“ vždy předchází v den výročí příměří místní vzpomínky ve městech a vesnicích, u pomníků padlých po celé zemi – to je jistým způsobem vhodnější, protože jsou především vzpomínáni místní hrdinové, ještě v paměti mnohých účastníků.
To vše je pochopitelně také projevem patriotické hrdosti na vítěznou roli Británie v obou velkých válkách a teprve v posledních letech jsou vhodně opět přiznávány zásluhy mnoha dalších spojeneckých národů. Včetně například Indů, válčících s Brity proti Japoncům, nebo statečných afrických pluků.
Z evropských národů jde zejména o Poláky, kteří postavili do boje 13 leteckých pluků, dvě armády a obrněné divize a několik křižníků, torpédoborců i ponorek. A jsou také vzpomínáni naši letci a vojáci pěti a půl československých leteckých pluků RAF a československá obrněná divize generála Aloise Lišky u Dunkerku (která – kdyby se Spojenci nebáli protestů Stalina – mohla pomoci osvobodit Československo).
Ano, ano, ale není to tři čtvrtě století po druhé světové válce jakýsi anachronismus? Co bude, až zemře královna a další veteráni devadesátníci? Budou nové generace, narozené po válce a pohoršující se nad „okázalým militarismem“ otců či dědů, ještě chtít takto veřejně vzpomínat? Nemělo by raději zůstat při těch zmíněných a dojemnějších místních vzpomínkách?
Snad to všechno Britové nějak vyřeší a Evropa se poučí. Vždyť i my vzpomínáme!
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.