Jan Jůn: Irák deset let po svržení Saddáma Husajna

Možná si ještě někdo vzpomene na to, jak pomalinku padal bronzový Saddám Husajn v nadživotní velikosti z podstavce pomníku v Bagdádu za jásotu Iráčanů, nebo jak ustrašeného diktátora vytahovali vojáci ze skrýše v díře. Ano, to se stalo před deseti lety, během spojenecké invaze Iráku pod vedením Američanů a Britů, která měla zajistit zbraně hromadného ničení a osvobodit zemi od krutého diktátora.

Ne všichni Britové však souhlasili a v Londýně se konala obrovská demonstrace proti invazi, což Iráčany dodnes mrzí. Britové sami vzpomínají 179 vlastních padlých vojáků, Američané čtyř tisícovek a Iráčané, tedy včetně Saddámových gard i civilistů, podle důvěryhodných odhadů asi sto osmdesáti tisíc. Svržení Saddáma bylo rychlé, ale mír a boj s terorismem už spojenci zvládali mnohem hůř, včetně nepřípustného chování některých vojáků a mučení zajatců. Pomohlo sice ,,vzedmutí‘‘ počtu vojsk a přemluvení sunitské menšiny k boji proti džihádistům, ale úplný klid nenastal.

Dnes, po deseti letech, obnova země pokračuje a Saddámem zničený Kurdistán tak kvete překotným rozvojem škol, měst, komunikací a průmyslu, že je k nepoznání a vzpamatoval se i jih země. Těžba ropy překročila dávno předválečný stav a ekonomika roste o 11 procent ročně. V roce 2010 volilo ve svobodných volbách 62 procent a optimistická je většina Iráčanů i přes občasné útoky džihádistů a hrátky Íránu s vládou premiéra al-Malikiho.

Svržení režimu bylo opravdu nutné, řekl nedávno v rozhovoru pro BBC tehdejší britský premiér Tony Blair. Dodal, že už se o tom zaryté odpůrce, včetně právníků kontroverzní Chilcotovy komise, nesnaží přesvědčit a že demokracie by měly neutralizovat i nynější nové světové hrozby. Nukleární zbraně se v Iráku nenašly, i když chemické a bakteriologické ano a Saddám byl – třeba ve srovnání se syrským Assádem – větším zlem. Poslal totiž na smrt nejen pět tisíc Kurdů ve městě Halabdža bojovým plynem, ale i další stovky tisíc Kurdů v genocidní kampani a 50 000 šíitů během povstání roku 1991, plus čtyři sta tisíc vlastních vojáků ve válce proti Íránu.

Někdo říká, že se mohlo počkat na irácké ,,Arabské Jaro‘‘, avšak 70 000 mrtvých v Sýrii a minimální pomoc Západu tamní opozici napovídají, co by se asi stalo. Nehledě na zlo, které by Saddámův režim ještě mezitím napáchal.