Jan Jandourek: Místo šáha ajatoláha

Opět ale došlo na úsloví: „podle sebe soudím tebe“. Na scénu přišel islámský náboženský fundamentalismus. Abychom byli spravedliví, nejen islámský, ale na něm je to nejvíce vidět. Od té doby máme o zábavu postaráno, byť záleží na tom, čím se lidé rádi baví.

Že bude problém, bylo cítit už v době, kdy se Íránu zmocnila islámská revoluce. 1. února roku 1979 se z pařížského exilu vrátil duchovní vůdce Ruholláh Chomejní, později známý jako ajatolláh Chomejní. Lidé si dlouho mysleli, že ajatolláh je jméno. Pak se ovšem objevilo tolik ajatolláhů, že jsme byli vyvedeni z omylu.

Málokdo čekal, že íránská revoluce dopadne takhle. Dalo se to sice tušit, protože každá revoluce dopadne jinak. V tomto případě trval proces několik let. Na podzim roku 1977 propukly studentské demonstrace, které se další rok rozšířily do celého Teheránu. Opozici tvořilo pestré složení lidí, od levicových aktivistů až po náboženské fundamentalisty. Všichni žádali rezignaci šáha, propuštění politických vězňů a návrat Chomejního z exilu.

Šáh nakonec 16. ledna 1979 odletěl do Spojených států a 1. února 1979 přijel Chomejní. On a jeho rada šíitského duchovenstva začali neomezeně vládnout. Byla vyhlášena islámská republika. Pod šáhem nebyl život žádný med. Řádila tajná policie, vládla korupce, velké části země žily v chudobě. Na druhou stranu bylo zavedeno volební právo žen, bojovalo se s analfabetismem, země se v mnohém modernizovala. S tím vším byl teď konec.

Od revoluce panuje teokratická vláda, Írán zřejmě vyvíjí jadernou zbraň a je úhlavním nepřítelem Izraele, chce ho vymazat z mapy. V zemi je chudoba a nezaměstnanost. Opozice je potlačována. Svou vládu navíc chtějí fanatici režimu uplatnit i v zahraničí, jak bylo vidět třeba na odsouzení britského spisovatele Salmana Rushdieho k smrti za rouhání.

Prostě další revoluce, která dokázala, že nejlepší je nepřítelem dobrého. Sotva se dnešní mladí mohou divit naší skepsi: Jak slyšíme, že je někde revoluce plná ideálů, dělá se nám poněkud mdlo.